Ako desaťročné decko sa s detskou gitarkou nebojácne postavila na pódium plzenského Lochotínskeho amfiteátra pred skoro tridsaťtisíc divákov a stala sa objavom Porty. O pár rokov neskôr, ako dospelá mladá žena, s gitarou oveľa väčšou, sa rovnako odhodlane postavila pred bluesové publikum, pričom z portálu jej piesňam načúval John Mayall s kapelou - robila mu na jeho českom turné predskokana. Medzitým si vyskúšala bábkové divadlo, vyštudovala dve vysoké školy, spievala džez, šansóny aj iné po pražských kluboch i v zahraničí, hrala a dodnes hrá ako herečka vo vychýrenej pražskej Ypsilonke. Tohto roku na jar vydala skvelé cédečko Letná (recenzia v NP 2/16), pri letných potulkách po Slovensku za svojimi rusínskymi predkami stihla nahrať pieseň s Nanym Hudákom... A je to pekné dievča. No neurob
s takou rozhovor!
Predstavujem si, aké to asi je, keď dievčatku, čo stojí prvý raz na pódiu a hneď v kotli ako plzenský Lochotín, zareve skoro tridsaťtisíc divákov svoje UMÍÍÍ! Ako si sa tam ocitla?
Náhoda. Deset let mi tehdy bylo, tři či čtyři roky už jsem se učila hrát na kytaru v lidušce a taky zpívat. Jednou jsem jen tak na kazeťáček nazpívala anglicky
s kytarou krásnou Miss The Mississippi And You z 30. let od Jimmieho Rodgerse – i dnes si ji ještě někdy ráda zazpívám – a můj strejda, džezový muzikant z Ústí, tu nahrávku poslal na Dětskou Portu. A já úplně poprvé v životě vystoupila hned na Lochotíně – přes 25 tisíc lidí tam tenkrát bylo. Jen si představ. První svobodná Porta, v 90. roce. A tam do té doby zakázaní písničkáři, snad všichni tam přišli. Neopakovatelná a naděje plná atmosféra. Já zpívala někde mezi Karáskem a Plíhalem. To víš, že táta byl u vytržení – jeho idolové jsou volní a mezi nimi najednou navíc i jeho dceruška. Jo a narychlo jsem se tehdy naučila jako přídavek jednu slohu písně Krásný je vzduch – od Jardy Hutky. Někdo mi tu nahrávku nedávno poslal. Když jsem skončila, dětským hláskem jsem popřála všem, aby měli taky takové šťastné tváře, jako v té písničce… A z druhé strany se ozvalo hromové „tobě takýýýý“. Hezký to bylo. Já ale dneska musím říct, po svých následných zkušenostech, že se už na tyhle malé talentované děti na pódiu nedívám s takovým nadšením…
Sláva ťa prevalcovala?
Ty si děláš srandu, ale tenkrát to byl opravdu lehký náběh na slávu a kariéru. Bývala jsem v televizi v těch dětských pořadech, to byla éra Lucky Vondráčkové a Jakuba Třasáka, malého houslisty. A pak mě jeden manažer uvedl do country kapely Newyjou, tam jsem hostovala... jezdila jsem na zájezdy, nahrávala… Slezeš na Portě z pódia, a tam čekají diváci, třeba vojáci, a chtějí podpis. Dokonce šatičky
s kovbojskejma třásničkama se mi nechaly šít …trošku to začalo smrdět cvičenou opičkou. Pak jsem toho nechala, přestala jsem nějak spolupracovat, už mi to začalo připadat takový divný, zkrátka přesně jak by to v tomhle věku nemělo být. Byla to kapitola započatá úspěchem té jedné písničky z Porty, ale popravdě, já vlastně tehdy neměla na čem stavět.
Muzika ťa baviť neprestala.
To ne, tu jsem měla pořád ráda. Pořád jsem chodila do lidušky na kytaru i na zpěv. A i potom jsem ještě soukromě chodila na hodiny zpěvu, různě jsem hledala a zkoumala. Třeba jsem se setkala s metodou Slováka Františka Tugendlieba, zajímavá věc, postavená vlastně na principu jódlování.
No, počul som, že niektorí hlasoví pedagógovia jej nemôžu prísť na meno.
To je možné. Já si myslím, že to je zajímavá metoda, jenomže by to měla, pokud už se chce člověk tím zabývat, být až nadstavba. Zvlášť, když jsou ty holky mladé a neznají a nerespektují ještě své možnosti, můžou si tím hlas i oddělat. Já třeba v té době, kdy mi bylo patnáct, hrozně řvala. Normálně jsem křičela, ne zpívala. Ten klid a samozřejmost, co jsem měla jak děcko, byl pryč. V té době jsem taky nezřízeně střídala styly. Ale musím ti říct, že si pamatuju, jak jsem na samém začátku doma u videa, co mi kluci dali, tleskala a necítila druhou dobu. Byla jsem mladá, nezkušená, tuhá. Vlasta Průchová říkávala, že k džezu se musíš proposlouchat, protože zkrátka jsme bílý. Ale řekla bych, že člověk má v sobě všechny muziky světa, jen některé jsou prostě neotevřené. Ale dá se do toho vpravit a to je pak úžasnej pocit, když se to v tobě otevře, to je prostě absolutní sex. No a taky v bluesové kapele jsem pak zpívala. Repertoár zpěvačky Pat Mears. Ta má takový joplinkovský hlas a hezké, jednoduché písničky, třeba v žižkovském klubu Kain jsme hráli, ale i na tancovačkách někde v Konojedech a tak. I to mě velice bavilo. Cítila jsem se v té době jako náramná bluesmenka. Pamatuji si, jak jsem jednou v tomhle období vystoupila na sídlišti z nočního autobusu, opilá, a ve dvě či ve tři ráno jsem tam usedla pod strom a hrála tomu sídlišti svůj světabol, samu sebe jsem rozplakala a měla jsem pocit, že to je blues.
Tak to všetko malo k „usebranosti“ naozaj ďaleko.
Mluvíme taky o období mých zhruba čtrnácti až osmnácti let. Nic z toho jsem nedělala systematicky a soustředěně, spíš roztříštěné, nahodile. Pořád jsem zkoušela a střídala všechno možné. Takové plandání, bych řekla. Možná jsem se tím trochu i vymezovala proti tomu, co mi předtím - jako deseti-jedenáctileté - začal plánovat ten manažer, a od čeho jsem docela znechucená odešla. Nevím. A taky mě v té době začaly bavit hospody, já jsem tam opravdu trávila mnoho času… Ale nevnímám to dnes jako zmařený čas, spoustu jsem toho po těch hospodách od lidí pochytila a naučila se, uvolnila se, zajímali mě vždycky lidi v různých podobách... a že ty naše podoby někdy byly... (smích).
Máš muzikantské korene?
Z máminy strany jsou to Rusíni a tam jsou muzikální všichni. Taky jsou to podle jména hudáci, Hudákovi, takže tam to bylo jasný (smích). Táta zpíval sice falešně, ale s velkou láskou, byl kouzelnej – všecky „semafory“, folkové pirátské nahrávky všelijaké, to jsem znala, to u nás znělo pořád. Máma měla na starém kotoučáku zase jazz. Já jsem později zjistila, a byla tím šokovaná, že v některých rodinách si ale vůbec nezpívají, ani jen tak mimoděk, jako táta, když se holil, nebo já když si pořád něco pobrukuji. U nás se teda zpívalo. Jo a strejda z Ústí, to byl muzikant, docela silná džezová platforma byla tenkrát v Ústí – Michal Gera, Pavel Větrovec a podobní. Přes strejdu taky došlo k té Portě, že. To on byl na začátku toho mého muzicírování.
Nútili ťa vaši do muziky?
Ani ne. Já vůbec nechtěla cvičit, to si pamatuju. Myslím, že odhadli dobrou míru. Když mi bylo šest nebo sedm, rozhodovali, jestli mě dají na piáno nebo na kytaru. Rozhodla to máma, když mě jednou viděla, jak si brnkám na kráječ vajec „čínskou muziku“, a - to si pamatuji dodneška - zeptala se, že hele, a nechceš ty chodit na kytaru? Pak jsem absolvovala to běžné, co se v lidušce na klasice dělá, ale jednou, a to si taky pamatuji dodneška, si moje učitelka na hodině něco psala, zatímco já si jen tak brnkala, a ona zvedla hlavu, že cos to teď hrála? A já jí řekla, že nevím, že mě to teď napadlo. A pak mi řekla, že ale tomu se věnuj, to neumí každý, vymyslet si melodii. Překvapilo mě to.
Ako teraz hodnotíš samú seba ako gitaristku?
Řekla bych, že se teď s kytarou cítím volně, hraju to tak nějak po svém, to se asi ani nedá hodnotit. Zvláště, pokud se další muzikant nemusí do toho trefovat. Když jsem hrála s kapelou, kluci měli spíš tendence mě od kytary odloučit, protože ten způsob, jakým dělám doprovody, není moc kapelový – já si tam, když hraju sama, basuju palcem, občas si přiťukávám, v podstatě si tu kapelu nahrazuji. Kluci z kapely byli džezoví muzikanti a doporučovali: nech doprovod na nás a soustřeď se na zpěv.
Tomu sa mi po tom, čo som ťa videl hrať viackrát aj naživo, skoro nechce veriť.
Pochopila jsem, že člověk, když dělá autorské písničky, se opravdu nemá až tak úplně podvolit muzikantům, byť výborným, kteří často vědí až příliš přesně, jak se to má dělat. Člověk má věřit tomu, co intuitivně cítí. Já fakt byla tehdy za poměrně nedobrou kytaristku. To bylo pořád v kapele: vykašli se na tu kytaru, Navarová na ni taky jenom skládala. Nedržíš rytmus. Měli kluci pravdu. Ale povím ti jednu věc... Stále jsem slýchala, že mám blbou kytaru. Opravdu to je překližka ze zastavárny, mimochodem, hraju na ni dodnes. A taky že mám špatnou pravou ruku. Učila jsem se hrát v kapele trsátkem offbeaty, protože ten doprovod, jak jsem ho udělala, se rozložil mezi hráče celé kapely. Moc mi to nešlo. Když jsem se pak rozhodla hrát sama, vrátit se k těm svým doprovodům, byla jsem si zprvu značně nejistá. Špatná kytara a pravačka. Ale pak, po čase, se stala hezká příhoda. Přišel za mnou po nějakém hraní Dano Salontay a řekl hned na úvod: „ahoj, ja som Dano. Počuj, ty máš naozaj perfektnu gitaru a skvelú pravačku“ Myslím, že Dano netušil, čemu jsem se začala smát... Ale víš co? Ani dnes se vlastně nepovažuju za kytaristku, jen se nějak po svém tím nástrojem vyjadřuju. Stejné je to se zpěvem. Největší dobrodružství jsou pro mě každopádně harmonie, nevím, co tam hraju, ale baví mě ty barvy. A vidíš, všechno je možné, život překvapuje... pak najednou předskakuješ Mayallovi, nebo teď třeba jsem hrála koncert se skvělou kytaristkou Jenniffer Batten v rámci festivalu Kytara napříč žánry. To je ženská, co odjezdila deset let s Michaelem Jacksonem a hrála třeba s Beckem, původně snad zmrzlinářka. Pořadatel, co mě a Dášu Voňkovou, přizval, mi předtím řekl, že vůbec neví, co si má o mé hře na kytaru myslet. Potěšilo mě to. A bylo to fajn hraní.
No a ako si sa cez toto všetko dostávala k vlastnej tvorbe, k svojim piesňam? Robila si ich už v tom čase pubertálneho hľadania? A mala si niekoho ako vzor?
Pamatuju se, že jsem skládala malé melodie v dětství na plastovou flétničku Triola. Tu měly děti z celého Československa. A těm melodiím jsem dávala cizokrajná jména. Musela jsem si je pak hrát pořád dokola, omamovaly mě. Pamatuju si na jednu noční chvíli, kdy jsem se vzbudila, kdy byla v pokoji zvláštní atmosféra, a já vstala, abych hrála těch pár tónů pořád dokola. No a pak, daleko později, jsem si nahrávala nápady na kazety.V jednom pozdějším období jsem to všechno ale nekompromisně vyhodila. Měla jsem tam někdy i dobré melodie, ale probírat se tím... těch emocí a těch ambicí, co tam bylo nacpáno! Řekla jsem si u té popelnice, že melodie, co jsou k životu, se stejně vrátí. Celkově jsem byla v době těch nahrávek neurovnaná. Celá moje puberta byla docela bolestná. Na těch písních to bylo znát. Byly hodně neumětelské, křečovité, žádný velký talent z toho netrčel. Moje úplně první písnička byla dost punková, o kastraci kocoura a jeho paničce… ochranářská agitka. Taky jsem si v té době dělala kompilace, nahrávala jsem písně z rádia. To mi dalo hodně. Poznala jsem po prvních pár tónech, že to bude dobré a běžela to zapnout. Těch kazet! Poslouchala jsem to pořád dokola. Takže vzory byly, ale nevěděla jsem jména, jak to bylo z rádia.
S establišmentom si sa, pravda, už ruvať nemusela tak ako starší kolegovia…
Vždycky se nějak rveš s establišmentem! Furt! I škola je establišment, stát, zaměstnání, i rodina! Vždycky vnímáš kolem sebe různá soukolí, která mají svoje zákony a ty jsi součást. Pokouším se v tom všem nějak meandrovat, abych se právě nervala. Jde to, ale dřív to bylo horší. Taky s láskou, se vztahy byly pochopitelně problémy, ale o lásce a trablech s ní jsem nějak ani tehdy nezpívala, to nebyl můj lajtmotiv. Já spíš těžce hloubala o všelidských tématech, pokrytectví mě ničilo, jitřilo mě to jako každého citlivého puberťáka a hrozně jsem to prožívala. Strašně. Tohle jsem tehdy chtěla zpracovávat ve svých písních. Dneska už bych je snad ani slyšet nechtěla (smích). Ale zase… i když to bylo bez nějaké umělecké hodnoty, bylo to čisté a vznikaly ty písně lehce, snadno, vůbec jsem neuvažovala, jak asi by to mělo znít, aby se to třeba i líbilo. Vůbec. Nic jsem na nich nečesala, neupravovala – bylo to konzistentní s mým stavem.
A kedy ti do života vstúpilo divadlo?
Po gymplu jsem chtěla zkusit DAMU. Tam mě nevzali, taky jsem byla pěkný tele, úplně jsem se před tou komisí tehdy na zkouškách zavřela, cítila jsem potřebu je šokovat, vypadat suverénně, přitom jsem byla tak nejistá. I když mě nevzali, poslali mě na konkurz do Chebu, k loutkářům, abych se vyhrála a za rok to zkusila znovu. A tam jsem prožila velmi pěkný rok, to byla náročná, ale krásná zkušenost. A Cheb miluji dodneška. Vypadneš z domova, bydlíš v divadelnickým baráku, v komunitě. A tam jsem taky začala intenzivněji dělat svoje písničky. Po návratu z Chebu jsem začala studovat andragogiku, vzdělávání dospělých. To jsem po čtyřech letech opustila, neinspirovaly mě pak už takové ty věci kolem personalistiky a využívání lidských zdrojů, a už jsem hlavně v té době začala studovat DAMU. Já jsem v rámci toho svého hledání dokonce ten rok složila zkoušky i na humanistiku. A taky na mezinárodní vztahy, žurnalistiku, mediální a evropská studia. Takhle až ambiciózní jsem byla! (smích). Fakt jsem nevěděla, co chci dělat. Dokonce jsem do Brna dorazila na zápis, pořád nejistá, a když pak přijela jiná tramvaj, vlezla jsem do ní a jela najednou zas pryč. Takže když jsou nějací rodiče neklidní, že jejich dítě nezná svou cestu, uklidňuju je svým příběhem.
A ako to pokračovalo v Prahe s muzikou?
Seznámila jsem se s kytaristou Vojtou Želinským a začali jsme mít kapelu, o které jsem už mluvila. Oni byli džezoví hráči, strašně mi to imponovalo. Kapela si chtěla říkat Kůň, mně se to nelíbilo – kde máš koně, Šteflíčková?, si ze mě dělali srandu známí. Ale kluci mě muzikantsky opravdu hodně posunuli. Cédéčko, které jsme společně natočili, sice nemám ráda… Proč? Protože… kluci to cítili jinak než já, chtěli jít divadelnějším směrem, čím dál více jsem cítila, že z toho vzniká takový kočkopes. A cítila jsem, že ta moje cesta je hlubší, dobrodružnější, riskantnější. Ale rozpustili jsme to v klidu, vztahy zůstaly dobré, čehož si vážím.
Po nich už si teda začala hrať sama ako pesničkárka?
Ano. Ale fungovala jsem i jako barová zpěvačka. Kluci z kapely mi tehdy říkali, hele, ty ten džez slušně zpíváš, mohli by sme mít nějaký kšefty. Jenže jsem se na to necítila, z té muziky jsem měla respekt. Ale za to jsem jim vděčná, oznámili mi prostě najednou termín domluveného hraní a já se musela fakt za měsíc naučit celý ten repertoár džezových standardů. A jak jsem byla v časovém presu, tak jsem to vzala úplně zgruntu, sáhla jsem po těch tradičních verzích, jak je zpívá Ella, protože ona zpívala ty věci nejprve tak, jak byly napsané, čisté verze. Což bylo nejlepší, co se mi mohlo stát. A tak jsem byla ráda, protože sama bych se k tomu v životě nedokopala. Tuhle muziku miluju. Zpěvačky, které to studují, si to většinou upravují, posouvají to, ale zazpívat tu věc dobře, tak, jak je, to není samozřejmost. Standardy jsou pro mě svaté melodie, mají ohromné srdce, úplně mě to hřeje, když piáno spustí. Jedna krásná stará dáma mi jednou vlídně vysvětlila, že Summertime je ukolébavka, ať to nevřeštím... a to byla rada k nezaplacení.
Takže stále ešte džezové obdobie...
V té době jsem taky zpívala v Blues sklepě na Starým Mestě s pianistou Luďkem Havlem. My na tom Blues sklepě byli úplně závislí. Přišli jsme tam po koncertě a zadarmo jsme to drhli pro lidi a ti tam s námi zůstali sedět třeba do čtyř do rána. V té době tam byli úžasné spontánní jamy, staří jazzmeni, Epoque Quartet, kluci, co dělají elektroniku, různé zpěvandule... rodina. Já v té době taky šíleně kalila. Pamatuju si tohle - seděla jsem tam, popíjela, všechno pěkné, mysl jasná, zpívala jsem úplně střízlivě, na židli, ale když jsem se nad ránem zvedla, že půjdu, zjistila jsem, že nemám nohy. Ale texty a všecko zůstalo, taková tam byla energie a lidi tam s námi vydrželi. Ráda bych do své muziky dostala to, co cítím, když jsme hráli džez, ty převzaté fláky. Tohle, to vím, zatím ve svých písničkách v takové míře nemám.
Čo na to hlas, na takúto životosprávu?
Já v té době žila hodně bohémsky, pořád v tom podzemí, a nikdy v životě se mi tak dobře nezpívalo. Předtím přitom dlouhých patnáct let byly pořád problémy s hlasem. Pořád s klukama v autě na cestách, pořád klimatizace a tak, často od rána v permanetním strachu o hlas, mě to někdy i normálně bolelo. Tohle často muzikanti nechápou, bigbíťáci si ohulí ve zkušebně komba a jedou. Já jsem si tehdy udělala na hlasivkách náběh na uzlík, doktoři mi říkali, že to nezmizí, že je to na operaci, brala jsem tehdy i farmaka, trápila se. A vidíš, po patnácti letech to tam najednou nebylo. Zmizelo to. Zmizelo celé to trápení. Dnes říkám, že to nebylo tak, že bych měla problém s hlasivkami, ale ve skutečnosti hlasivky měly problém se mnou.
A dodržuješ teda nejakú hlasovú hygienu?
Ani už ne. Jen se nesnažím nikoho překřičet. Dřív jsem se rozezpívávala, úzkostlivě na to dbala, teď to není potřeba. Ale některé věci, co jsem se naučila, se mi občas před koncertem hodí. Mimochodem, slyšela jsem, že hodně problémů s hlasivkami bývá od žaludku, od refluxu a foniatři to často ani neřeší. Nakonec si ale stejně myslím, že celý zpěv je o pochodech v nitru, a že když je člověk dobře vyladěný, i ten hlas se otevře.
Pred pár dňami tadiaľto pochodovali pražskí pouliční umelci, buskeri, ako sa im teraz hovorí, na protest, že magistrát im obmedzuje hranie. Hrávala si niekedy na ulici?
Ano, zkoušela jsem hrát na ulici během svých letních cest, ráda volně a neplánovaně sama cestuju a brávám s sebou kytárku. Poprvé jsem to zkoušela na jihu v jednom přímořském městečku, chtěla jsem zakusit, jaké to je, když muzicíruješ volně v otevřeném prostoru. Byly to takové improvizace ve vymyšleném jazyce. Prostě to, jak si hrávám, když jsem třeba sama doma, pro radost. Přijdu si v tom nejvolnější. Pamatuju se, jak jsem tam dlouho postávala, než jsem se poprvé osmělila, sedla a začala takhle hrát. Měla jsem napoprvé štěstí, a tak jsem pokračovala, a bylo to pak už různé. Pro mě to hraní nebylo primárně o buskingu, o tom plném klobouku. Cítila jsem, že si hraní chci osahat jinak, splynout s atmosférou, ve které zrovna jsem, „hrát ji“, uvolnit se v tom. Už mi to koncertování začalo připadat nějaké placaté. Čili jsem nehrála anglické covery, ani svoje písně. Potkala jsem lidi, co se jim to moje hraní líbilo, spřátelili jsme se, bydleli na krásném místě u moře, a poslali mě pak do Katalánie za jejich kamarádem stylem „zítra ti tam letí letadlo“. A tam mě čekal člověk, v jehož domku jsem pak přebývala, on tam měl studiíčko na solární energii, sbírku asi tří tisíc vinylů, pumpoval do mě muziky, o kterých jsem neměla tušení. Původem Argentinec a neuvěřitelnej bohém. To byl absolutní ráj, sen. Pak jsme ještě jeli v zimě do Maroka za muzikou Gnawa, to byla pro mě taky hluboká zkušenost.
Po vydaní albumu Letná na jar si sa namiesto jeho propagácie na letných festivaloch a pódiách vôbec vydala opäť na cesty, tentokrát na Slovensko. Čo si hľadala a čo našla?
Vím, že po vydání desky je dobré hodně hrát, ale já jsem nějak pocítila, že chci využít divadelních prázdnin a řekla si, že je možnost zase prožít ten čas volnosti ještě nějak jinak, než objížděním festivalů. Původně jsem plánovala exotiku, ale dopadlo to zavrtáním se do kořenů. Někdy je to ta největší exotika. Cestovala jsem nejprve po Francii, kde to mám moc ráda, a zásadní byl pak můj výlet na Slovensko. Nejprve mě pozvala Zuzka Homolová na animační dílnu do Vyhní, pak jsem jela pozdravit Nanyho Hudáka, se kterým jsem se krátce předtím poznala. Vidíš. Taky Hudák. Hrál s Martinem Geišbergem v Banské Bystrici, a když jsem na kluky čekala, vznikla u Hronu písnička, kterou jsme pak s Nanym natočili. Moc mě práce s ním bavila, je to inspirativní a syrový muzikant, ve studiu to s ním bylo až nezvykle podnětný a dobrý. Doma v Prievidzi má studio Budka, ale to léto trávil na venkově, takže píseň vznikla na „detašovaném pracovišti studia Budka v Malé Čause“ (smích). Vzniklo k tomu pak v Praze i videjko. Je to píseň hodně jiná než věci z Letné, ale já to prostě dělám, jak to přijde. Tohle je pro mě takový suvenýr. Plandala jsem tohle léto různě po Slovensku, spala i v lesích, jako Čehúnka neznalá medvědů, jak mi bylo řečeno. A znovu jsem si uvědomila, jak tu zem miluju, jak mám ráda ten jazyk, ty drobné odchylky, pro které se tak mile špičkujeme..., jak je mi to tam všechno blízké, pocit domova. No a zásadní bylo setkání s Rusíny. Moje máma je rusínské národnosti, to jsou Lemkové na východě, z dědinek kolem Bardějova. Tam jsem jela, po více než dvaceti letech, a pak už jen žasla. Vesnice plné tetiček a strýčků, neuvěřitelně srdeční lidé, opravdu jsem byla dojatá. Vnímala jsem je jako lidi, co jsou otevřeni zázrakům, a k takovým ty zázraky taky přicházejí. Čaro. Celý ten výlet na Slovensko se mi moc líbil.
Chystáš nejakú spoluprácu aj s ďalšími slovenskými pesničkármi? Ako s Nanym?
Moc ráda bych viděla, že se ty dvě kultury víc propojují, ráda bych sem pozvala některé slovenské kolegy a i na Slovensku jsem cítila velkou přívětivost k muzikantům z Čech - moc dobře se tam hraje. Je škoda, že to leckdy, pokud člověk není až tak známý a hrozí třeba, že tím pádem přijde málo lidí, troskotá na penězích, třeba na cesťáku. Už jsem i přemýšlela o nějakém Slovenském fesťáčku, nebo nějakém propojeném setkání. Že bych zkrátka ty muzikanty pozvala do Prahy. Mluvila jsem o tom s lidmi ze Slovenského domu v Praze, ptala jsem se na možnosti, nevím, moc možností není, už byl zrušen i Slovenský institut v Jilské... Mám to však v patrnosti, třeba to časem půjde snáz. Třeba to nakonec vezmou do rukou lidi a vzniknou akce typu „přivez si svého Slováka“ a na Slovensku „adopce českého muzikanta“ (smích). Já měla před prázdninami na Slovensku malou šňůrku, inicioval to bluesman Milan Konfráter, pak jsem si domluvila různá hraní, pomohl mi Nany, Ivan Weiss, Zuzka Homolová, Soňa Hornáková, potkala jsem tam skvělé muzikanty. Opravdu občas lituju, že se dosud neumíme teleportovat.
Tvoj posledný album Letná (v staročeštine znamenalo pekná, sličná) sa výrazne líši od predposledného autorského. Prvá radosť z vydareného diela sa už usadila, ako ho počuješ dnes?
Letná taky vznikla docela jinak než předchozí album. Na prvním albu jsou písně, které dlouho zrály, dlouho se ohrávaly, měla jsem za sebou rozhodnutí, že nepůjdu do nabízené spolupráce s velkým vydavatelstvím a vezmu to jinudy. Byl to můj první pokus o hudební produkci, celé jsem to financovala, přizvala muzikanty a mnoho se naučila. Tu desku mám proto ráda, ale byla to taková až skoro zbytečně přepečlivá práce. Ta druhá, Letná, vznikla z jamů s mým kamarádem z undergroundu. Člověkem, kterého pokládám za pravého hipíka. Prožil mnoho let v emigraci v Americe, má ohromný přehled o muzice, lásku ke psychedelii, velice inspirativní a hluboký člověk. Naučil mě hrát spontánněji, s ním jsem přišla na chuť jamům. U něj na chatě, na dvou pobytech, z těch jamů a rozhovorů, vznikl asi za čtrnáct dnů většinový materiál k Letné. Bylo to hodně soustředěné. A pak jsem ještě absolutně neohrané písně natočila na jiné chalupě. Tam už to začalo být ale moc velké „dobrodrůžo“, tak jsem to pak dodělávala v Praze. Přiznám se, že své desky neposlouchám. Občas říkám, že jsou pro mě jako boty, ze kterých se vyzuju, nechám je, kde jsou, a jdu dál. Je to záznam, kde zafunguje dohromady spousta proměnných. Hodně se na tom učím. A pak vyjdou recenze. A lidé reagujou. Neumíš si představit, jak rozdílně, často zcela opačně lidé reagujou na jednu a tutéž věc. A sama si říkám: nikdo neví, jak to má být, jak to má znít, ani já ne - jakoby bylo nekonečno možností. Ale pro mě je důležité, aby ta muzika vznikala nespoutaně, v energii, ve které se muzika dělat má. A to je, co se teprve učím a proč jsem třeba hrála i na ulici. Chystám se na zásadní věc, pořídila jsem si zařízení, na kterém si budu už moc nahrávat ve slušné kvalitě doma. Dá mi to velkou svobodu a bude to pro mě velký posun, teď ještě zatím do neznáma.
Na Letnej sa mi veľmi páčia tvoje texty, básnicky sústredené, nepopisné...
I texty nyní píšu jinak. Dříve jsem byla větší „literát“, hrála jsem si se slovíčky. Mám ráda poezii a miluju básníky jako křehké tvory, ohrožený druh, indikátory. I přesto, že lidé říkají, že Letná je vlastně taky básnická, rozhodně mě čím dál více zajímá energie, co je ještě za slovy. Asi i to je důvod, proč doma na YouTube neustále cestuju kolem světa, a přiznávám, že na texty se vlastně při poslechu muziky moc nezaměřuju. Občas mi někdo říká, že bych měla psát, ale já si na to zatím nějak nedovedu najít usebrání, snad jsem na to teď ještě pořád moc divoká, nevím. Jakoby mým papírem byl terén a já tím pisátkem, což mi přijde jako dost ekologický přístup (smích).
Čo tvoj súčasný nemuzikantský život?
Řekla bych, že se celkově zklidňuju. Žiju v Praze, mám to město moc ráda, ale umím si představit i možnost být víc v přírodě a klidu. Co já vím, co bude. Mám štěstí, že opravdu momentálně všechno, co dělám, dělám ráda. Cítím, že je mým vyjadřovacím polem spíš muzika než divadlo, ale v Ypsilonce občas účinkuju, teď budu třeba za kolegyni zkoušet představení Swing se vrací. Tuhle muziku miluju, to je čirá radost. A taky tohle divadlo je pro mě výjimečné. Představ si, že jsem jednou prošvihla představení Babička, kde hraju bláznivou Viktorku, zjistilo se na poslední chvíli, že tam nejsem, a kolega celou tu scénu odehrál s maňáskem, a prý to bylo výborný. Až jsem se zalekla, jak zastupitelná jsem (smích). Další věc, což je nyní stěžejní, je velice dobrá spolupráce s fotografem a kameramanem Honzou Horáčkem. Práce s obrazem je pro mě nová věc. On má vzácné vidění a cítění a má pochopení pro moje nápady, hodně se od něj učím. Točíme videjka, nemáme scénář, je to často celé takové intuitivní, asociativní, nechat věci, ať se dějou a pak to prostě poskládat. Teď jsme objevili třeba jednu zahradu, tam jezdíme a točíme takové surreálno, měl by to být průchod fázemi přírody, proměnami, ročními obdobími, a já se pak do toho pokusím udělat muziku - na to se moc těším. Vnímám to místo až jako posvátný prostor, jako bytost. No, a pak ještě přichází další zajímavá zkušenost, začala jsem spolupracovat s tréninkovou kavárnou, co je přidružená k Jedličkovu ústavu pro postižené, na to jsem teď nějak spontánně kývla, a je to práce v prostředí s obdivuhodnými lidmi, ať už jsou to zaměstnanci té kavárny, co se chystají hledat nechráněné uplatnění, nebo jejich dočasní průvodci. O tom ještě nemohu nic říct, to je úplně nové, ale cítila jsem, že pro tuhle zkušenost mám teď v životě prostor a že je to něco smysluplného. Protože si všímám, jak je dobré zpomalit, nespěchat, vnímat. Nejsme stroje.
GACO NOVOMESSKÝ