Kresby tuší je exkluzivní album, kterým se Martha Elefteriadu, jež do té doby nahrávala a vystupovala především společně se svou sestrou Tenou, představila poprvé samostatně. Hudebními publicisty časopisu Melodie bylo LP Kresby tuší zvoleno nejlepším popovým Albem roku 1981. Slovo „popové“ však v tomto případě zcela nevystihuje podstatu tohoto alba, jelikož se na něm žánrově doplňují i jazz, folk či šanson. Jiří Černý píše ve své recenzi: „I na prvním sólovém albu hlas zůstává zvučný, jako když udeříte do ušlechtilého kovu, slovo zní stejně jadrně a prostě, jak bylo odposloucháno od maminky, která děvčatům zpívala lidové písničky. Společnost, v níž se tento hlas nyní poprvé ocitl, jej však zaměřila, ozvláštnila a zniterněla tak, že se setkáváme téměř s novou osobností.“ (časopis Melodie 7/1981)
„Kresby“ se zrodily z Marthiny spolupráce s producentem Ondřejem Konrádem a hudebníkem Michaelem Kocábem, který album aranžoval. Na jeho přípravě se podílela celá plejáda osobitých autorů i nejlepších hudebníků té doby. Autory hudby zde byli kromě Michaela Kocába i Dežo Ursiny, který si s oběma sestrami i zazpíval (Vítám slunce ranní), Oskar Petr, Vladimír Mišík, Vladimír Merta aj. Michael Kocáb sezval do studia muzikanty jako Jiřího Stivína, Svatopluka Košvance, Laca Décziho, Jana Hrubého, Jana Kubíka, Ondřeje Soukupa, Ladislava Malinu, zazněla tu i Konrádova foukací harmonika, a další. Vše doprovázely Kocábovy klávesové nástroje. K převládajícímu textařskému vkladu Pavla Kopty přispěli Jiří Dědeček, Vladimír Mišík, Vladimír Merta a ve dvou písních i sama zpěvačka.
První Marthiny nahrávky ve spolupráci s Michaelem Kocábem a s některými muzikanty Pražského výběru vznikly v roce 1978. Byly to písně dvou kdysi zakázaných autorů Bohdana Mikoláška (Ráno bylo bílé, Proč se spustil déšť) a Oskara Petra (César pes, Zázračná místa), které dlouho ležely v archivu Českého rozhlasu Plzeň. Na tomto disku mají svoji premiéru ve formě bonusů.
-dp-
Jak došlo ke spolupráci s Marthou Elefteriadu? Jak na ni vzpomínáte?
Ondřej Konrád: Ve druhé polovině 70. let jsme se Marthou úzce přátelili a tak jsem věděl, že má chuť na sólový projekt, k němuž ji už delší čas kde kdo ponoukal. Včetně Teny a - což bylo rozhodující - lidí z firmy Panton.
Jak se vás napadlo dát dohromady Marthu s Michalem Kocábem a s ostatními muzikanty?
O.K: Psal jsem tehdy už několik let o hudbě do měsíčníku Melodie, konec konců i sám hrával a měl jsem hodně známých mezi nastupující muzikantskou generací. Navrhl jsem obrátit pozornost na autory, aranžéry a instrumentalisty zatím spíš nezavedené, dnes by se asi řeklo ´alternativní´. Tak se po návštěvách četných klubových koncertů, seznamování a oslovování vytipovaných lidí rodícího se tvůrčího kroužku začala podoba alba zvolna rýsovat. A bylo také třeba přesvědčit vydavatelství, že jde o nosný nápad a písně z desky sice asi nebude zrovna omílat tehdy monopolní Československý rozhlas, ale své publikum si najdou. To už Martha za věcí pevně stála a věřila jí. A obrovským nápřahem své tehdejší energie se do ní vrhl Michael Kocáb, student kompozice a varhan na pražské konzervatoři, nepřehlédnutelná postava mladé scény a kapelník první sestavy tenkrát ještě jazz-rockového Pražského výběru. Pro něhož šlo vlastně o příležitost ukázat své schopnosti, a právě prostřednictvím práce s Marthou se mu otevíraly dveře Pantonu dokořán; brzy na to připravil desku i pro Evu Olmerovou a vydal debutové album Pražského výběru.
Vedle něj byli pro Kresby tuší ovšem důležití i další lidé – Vladimírové Mišík a Merta, Dežo Ursiny nebo Oskar Petr, který ale v průběhu nahrávání emigroval a jeho song Podzimní odpoledne po dohodě podepsali Martha s Kocábem. A podstatný byl samozřejmě zástupce starší generace Pavel Kopta, jeden z nejlepších českých textařů. I Taras Kuščynskyj, který pořídil krásnou titulní fotografii.
Jak vzpomínáte na vydání Kreseb tuší?
O.K: V paměti mám především období příprav, úvah a nesčetných debat s Marthou, Michaelem a dalšími jako cosi opravdu tvořivého a jiskřivého. Samotná realizace se pak bohužel vlekla, protože oproti Supraphonu skromný Panton si musel pronajímat studio v tehdejší budově opery Národního divadla, přístavbě Federálního shromáždění. Možná proto jsme vydání příliš neoslavovali, už šlo tak trochu o přenošené dítě. A dodnes si myslím, že Martha měla nalézt také ještě energii uvést album v život koncertní podobou. To by patrně vedlo i k další desce a bůhví k čemu ještě. Nestalo se, bohužel. Ale Kresby tuší podle mého čas moc nepoznamenal a přinejmenším některé písně znějí pořád jedinečně. Což je co říct, po takové době.