Václav Koubek: "Žiju si svou dobu" (rozhovor)

Jméno VÁCLAVA KOUBKA jsem měla dlouho spojeno pouze s postavou Koloděje, kterého ztvárnil v pohádce Čert ví proč. Náhoda tomu chtěla, a díky za ni, že jsem jej objevila i jako písničkáře, harmonikáře a spisovatele. Teď, když pročítám jeho knihy příběhů a poslouchám jeho písně, souhlasím s Vítem Kouřilem, který o něm říká: „...Václav Koubek je z toho typu kumštýřů, kterým se nežije lehce za žádného režimu a který jednoduše řečeno není ,user friendly’, neboli uživatelsky přátelský pro hlavní média a velká publika…“ 
Jeho hlas je z těch výjimečných a jedinečných, on a jeho tahací harmonika tvoří za ta léta nerozlučnou dvojici – jeden dech, jedno tělo. Také jste se v jeho písních našli?

 

Koubek
Václav Koubek

Marek Eben vás ve svém pořadu Na Plovárně přirovnal k tatarskému bifteku – syrové hovězí bez příkras a bez omáčky. Stále se s tím ztotožňujete?

Jdete-li si svojí cestou, jste semleti zleva i zprava, jen časem to méně tíží a tím ztrácí i na vzrušení. Dospívám k poznání, že být na okraji lze jen v jisté etapě. Později hrozí, že skončíte na smetišti. Že musíte přijmout alespoň některá společenská pravidla a s něčím se ztotožnit.

 

Jste při zemi?

Ano, nyní věkovitostí střízlivím. Zjišťuji, že největší úlevou je ustoupení od své sebestřednosti.

 

V jedné ze svých písní řešíte otázku, kterou si čas od času klade každý z nás. A to, zda-li jste se octil ve správné době? Nejímá vás z toho všeho okolo děs?

Neztotožnil jsem se s minulým ani současným mainstreamem. Žiju si svou dobu.

 

Co vám dodává v dnešní době volnost?

Že už nic nemusím, že potkávám mladé tvůrce, vyřknoucí dané za mě, že cítím návrat morálky a zdravého ducha, že poslední zbytky zákeřného pokrytectví nabubřelých pohlavárů padají na lopatky. Jsem volný…

 

Jste volný – a jste šťastný?

…jsem šťastný.

 

Prozraďte mi, je potřeba pochopit smysl věcí, aby byl člověk šťastný?

Je třeba pochopit sebe uprostřed věcí. Mít úkol…

 

Zpíváte, že ve svobodě je samota… Platí to?

Zpívám „mylně se jeví představa, že samota je svoboda…“ Tedy svobodným se lze plně cítit, až když jste někomu potřebným.

 

Podle pořadu vašich koncertů mám pocit, že možnost být sám je vám upřena. Přesto… Jak vypadá ideální samota Václav Koubka?

Samotu si představuji ideálně v bytě 1+1, kdy vím, že za dveřmi tvůrčí samoty, snů a představ je někdo, koho miluji.

 

„Já a ty jedno jsme…“ – Potřebujete k životu lásku? A je pro vás důležitější láska k hudbě, ženě, či přírodě?

Láska k ženě. To obrovské srůstání, to vymezování a obohacování se, to otevření se sobě. To je velké dobrodružství, naplnění.

 

Toužíte po něčem?

Po rovnováze.

 

Vaše posluchače osloví jak hudba, tak texty. Na co při své tvorbě kladete větší důraz? Co přichází dřív?

Vždy slova. Skládají se v obraz a ten pak má svoji strukturu, které se podřizují rytmus a tóny.

 

Je pro vás důležité dojít k cíli a vše dokončit? Nebo ukládáte do šuplíku a k věcem se později s nadhledem vracíte?

Poslední dobou mám plno načatých témat, ale žádné ve mne nevyvolává ten správný přetlak. Příběhy už nejsou důležité – opakují se – jen emoce a střet povah inspirují.

 

O čem se vám zdává?

Vracím se ve snech k bodům zlomových rozhodnutí a znovu jimi procházím do barevných happyendů. Mám šťastné sny, ale přesto se rád probouzím. 

 

Kdybyste nebyl ničím, čím byste byl? A čím byste být nechtěl?

Byl bych sousedem na chalupě. Žije svým polem, nevnímá současnost, nevychází ze vsi, je zdravý a žije jen časem čtyř ročních období. Za své a s mírem v duši. A čím bych nechtěl být – pokladním v supermarketu.

 

V pohádce Čert ví proč jste ztvárnil surovce Koloděje, kterého rodina zbožňuje, přestože je takový, jaký je. Myslíte si, že jestli nás mají mít bližní rádi, musí se nás bát?

Pravá autorita je ta přirozená, ne vynucená. Když jsem byl na zkušené v cirkuse, svěřil se mi krotitel šelem, že nikdy nesmí dát posed zvířeti ke stěně. Zvíře musí mít možnost výběru. Je-li ovšem posed u zdi, tak může skočit po krotiteli.

 

Jak to máte s Bohem? Bojíte se ho?

S Bohem chodím na pivo. Někdy naštve on mne, někdy já Jeho.

 

S úsměvem se lépe obchoduje. Najdou si vás vaši posluchači i na vašich webových stránkách? Podporují vás nebo si hudbu vypalují? Má český posluchač hluboko do kapsy?

Ano, Čech je šetrný a vykutálený, ale umí být i štědrý, když je šťastný. A šťastný je, když je zamilovaný. Jsme povinni být zamilovaní a rozdávační.

 

Co vás vedlo k tomu, založit Vesnický hudební klub v Chotěmicích, kde se v létě setkávají muzikanti všeho druhu?

Jako pastevec jsem žil v Jeseníkách v komuně, kam jezdily kapely a divadla. A tak jsem od mládí toužil po takovém místě, kde bych měl svůj vlastní stát.

 

Proč jste přestal zpívat své koncerty v kleče? Už nemáte tu vnitřní potřebu? Od lidí, kteří takový váš koncert zažili, mám velmi pozitivní ohlasy. Prý to bylo magické…

V kleče jsem zpíval za totáče své katarzní písně o narovnání se. Nyní, naopak v chaosu, podlosti a zločinu zpívám vzpřímený.

 

Stále platí, že ticho je pro vás nejhezčí muzikou?

Ano, miluji ho – občas.

 

Proč by se měl člověk uslyšet? Co se změnilo tím, když jste uslyšel sám sebe a jak k tomu došlo?

Protože vše už tu bylo, všichni jsme tu už byli. Vše se chce vracet do přirozenosti věcí. 

 

Přišel jste někdy v životě o vše, a přitom to byla největší výhra vašeho života?

Přijít o vše můžete až v hrobě. Nebo si myslíte, že nám snad něco patří?

 

Vy a Národní divadlo. Vracíte se tam rád?

Národní? Divadlo? Nevracím se. Jsem.

 

 

Marcela Milinková
Foto Pavel Strážay

 


Václav Koubek se narodil 2. března 1955. Vyučil se jako tiskař a v roce 1981 úspěšně dokončil vysokou školu strojní v Liberci. V následujících letech byl asistentem střihu v Československé televizi a asistentem střihu ve filmovém studiu Barrandov. Od roku 1980 do roku 1983 byl zaměstnán v Hanáckém divadle v Prostějově, dále pak v Ústředním loutkovém divadle v Praze (1984-1987), kde působil jako herec, scenárista a autor hudby. Působil v mnoha dalších divadelních spolcích a uměleckých uskupeních. Jako strojní inženýr se podílel na standardizované konstrukci tzv. eurolahve. Od roku 2002 pořádá republikový celoroční festival písničkářů Hudební sklepy.

Článok patrí k časopisu: