VLADIMÍR MERTA * Nejsem muzikant tohoto století (rozhovor)

Vladimíre,

tento dopis nikdy nevložím do obálky s Tvou adresou a nevhodím jej do schránky, ani Ti jej nepošlu přes e-mail. Zvolil jsem takovou formu upoutávky na Tvou desku proto, že mi to právě připadá jako nejlepší způsob vyjádření. Snad se ubráním patosu. A když ne, tak co?

Poslechnul jsem si první album z  dvoudeskového kompletu natočeného při koncertu v Malostranské besedě v tom osmaosmdesátém roce a první, co mě napadlo, byla nostalgie. Že zřejmě nemůžu být objektivní, protože mi živý záznam připomíná nejen jakousi posvátnost tvého tehdejšího písničkaření a vystupování, ale i další věci, které jsem v celých těch osmdesátých letech sám prožíval. Ty dobré věci. A při vědomí tvé přiznané dávné inspirace Dylanem je mi to všechno ještě bližší.

            Pak, když jsem Tvůj koncert poslouchal dál, jsem si uvědomil, jak promlouváš svými příběhy o lásce, o našem svědomí a naději. Navzdory tomu, že obsahu některých tvých veršů nelze snadno rozumět, oslovilo mě to celé tak jako už kdysi tím, co je ti shůry dáno a čím ses podle mého dokázal přiblížit vnímání publika: je to v zaujatém způsobu projevu, v barvě hlasu, jeho ovládání a pohrávání si s ním, o tvém osobitém a suverénním způsobu  kytarového doprovodu nemluvě. A je to jistě i zpěvnost tvých melodií, která tě jako písničkáře vždy dělala přitažlivým. Vlastně je to tak, že kdybys zpíval anglicky a já zachytil každé třetí slovo, stejně bys mě upoutal. A pak jsem si přečetl, co Ti k té desce napsala Tvá dcera. Její slova byla dost podobná mým, jen byla jednodušší a přesnější. V tu chvíli jsem si řekl, že asi nekecám. A copak můžete pochybovat, když dcera otci sdělí: „…a  když zpíváš, tak mám pocit, ze jsi opravdový a že si na nic nehraješ…“

            Druhé cédéčko jsem poslouchal už poučen průvodním slovem pana Kantora a pana Houdka z vydavatelství Galén, i slovem Tvým, Vladimíre. Když zazní „kdysi jsem býval váš oblíbený zpěvák…“ zní mi to naprosto současně. A pak si uvědomím ten krotký potlesk na nahrávce z tehdejšího svatostánku písničkářů a jsem trochu v rozpacích. Představuji si Tvůj obličej při vzpomínce na to, jak Ladislav Kantor pod tíhou okolností tehdy umravňoval některé v publiku slovy „kdoví, kdy zas něco natočí, tak koukejte držet zobáky. Během písničky se nikdo ani nehne.“ Jak divně to dneska zní, zvlášť těm bez zkušenosti z let před sametovou revolucí. Ale snad Tě může hřát, když dobře víš, že lidi na jiných Tvých koncertech si běžně pozpěvovali s Tebou, reagovali živě na konkrétní verše a spontánně dotvářeli atmosféru spříznění a vzdoru. Vyzpíval jsi to, co jsme sami prožívali, dal jsi našim myšlenkám košili. Vyzpíval jsi i to, co mnozí z nás pochopili až později a nebál ses ani slov, kterým jsme se my opatrně vyhýbali.

            Kolik Ti vlastně bylo? 42? Píšou, že jsi byl ve vrcholné formě. A taky píšou, že lepší alba, než jsou ta z osmaosmdesátého roku, už těžko natočíš. Je to skvělá vizitka k této reedici.

Ale ty jsi pořád tady. A já věřím, že jsi stále jeden z těch nejpovolanějších, kteří můžou v písničce trefně pojmenovat všechno, co se kolem nás děje. A mám chuť se zeptat, kde je chyba? Proč nehraješ před plnými stadióny a proč nejsi citován v učebnicích poezie pro pokročilé? Buď jak buď, myslím, že o to stejně moc nestojíš. Před časem jsi mi na otázku „jak cítíš muziku, když nemyslíš na obživu - jako terapii, věčné objevování nebo sebevyjádření?“ odpověděl: „Přidej ještě nutkání, závislost na rytmickém dýchání, hledání míru a krásy mimo vnější svět.“ A dodal jsi, že „terapie je to neúčinná, protože si sám sobě všechno dokážeš vyzpívat - a odpustit. Proto je taky tolik falešných písničkářů.“

            Rád bych Ti na závěr napsal něco jako objevnou tečku k tomu balíčku se dvěma cédéčky. Ale už před dvaceti lety to udělal někdo tak dobře, a mám na mysli Jana Rejžka, že si dovolím jej ocitovat. A doufám, že Tě tím snad nakonec zároveň i potěším: „Ano, obě desky neříkají, co bychom nevěděli. Ale je konečně skvělé, že se to doslechnou i ti zatím nezasažení – jde o nejvýznamnější alba naší folkové historie té nejtrvanlivější osobnosti.“

 

Přeji Ti pěkné dny, Vladimíre,

 

s úctou Karel Markytán

 

 

Vladimír Merta: „Písnička je jenom odleskem skutečného života. Ale může alespoň na okamžik prozářit tmu.“

Nejsem muzikant tohoto století

Já bych se nebál jej nazvat zpívajícím filozofem. Když zapátráte, dozvíte se o něm, že Vladimír Merta je český písničkář, hudebník, který vydal kolem dvaceti svých alb a na mnoha dalších hostoval, že je publicista, spisovatel, fotograf, architekt a filmový režisér (absolvent FAMU), že napsal scénář filmu Opera ve vinici, že je rovněž autorem hudby k několika filmům, divadelní a scénické hudby, že jeho první LP deska vyšla současně s Cohenovou Suzanne, že je mu přes šedesát, stále koncertuje a nemíní toho nechat, i když tvrdí, že písničkaření je teprve dnes opravdu rizikové povolání – „bojím se vyjet z garáže“. Líbilo se mi, jak jej svými slovy popsal Jindřich Goth, s dovolením ocituji: „Mezi českými folkaři ční jako neopracovaný šutr na oblázkové pláži. Pochybuje stále, o okolním světě i o sobě samém. Stejně jako jeho písničky je jen obtížně polapitelný, nesnadno zařaditelný.“

 

V reedici vychází záznam tvého koncertu v Malostranské besedě z roku 1988, původně na vinylu a nyní na CD i s bonusy, které se tehdy nevešly či z nějakých důvodů neprošly. Co se ti vybaví při vzpomínce na ten večer? (cituji tě: „málo jsem tvořil“)
 

Vždycky jsem improvizoval, nebyl důvod bát se. Teď šlo o to udržet alespoň zdání profesionality, a neudělat sobě ani Kantorovi ostudu. Musel jsem nějak na místě rozhodnout, že to, co po ty dva večery zazní, bude na dlouhou dobu můj definitivní obraz.
 

Kde ses naučil tak dobře pískat, jako třeba v písni Zezadu?

Jednou jsem si zapomněl harmoniku, a už to jelo.
 

Při prvním telefonátu po dlouhé době s tebou jsem tě zastihl v Londýně. Co tě poutá k Londýnu?

Všechna města bývalých koloniálních říší si ponechala velkorysost, vysokou kulturu a jistý druh nevšímavosti k odlišnostem. Tedy to, co mi chybí doma, nasávám plnými doušky jinde.
 

Jaký pocit u tebe převládá, když se rozhlédneš kolem sebe. Je v něm víc trpkosti nebo smíření? I když o sobě říkáš, že jsi „spíš intelektuální klaun“, třeba podle tvé poslední glosy na webu (www.vladimirmerta.cz) v tobě vidím spíš toho zaníceného "kazatele".

Snažím se neřvat, nevnucovat svůj pohled, být hlasem v pozadí. Směřuju ke smíření, ale cesta je klikatá, a chválabohu snad bude ještě dlouhá.
 

Oba věkem patříme k odcházející generaci. Jak se bráníš stárnutí těla a duše a kde hledáš sílu pro nové dny?

Kolo, tenis, lyže, rýňák, sýry, ryby. Taky valašská zelňačka se sušenou švestkou, kluby jako Ogar, Balbínka, Leitnerka, Véčko v Blavě. Obklopil jsem se nástroji, na které neumím. Prázdné ruce, prázdná hlava, dobré boty a umění zpočátku nic nechtít, nečekat odezvu. Nejsem muzikant tohoto století.
 

Řekl jsi před časem něco v tom smyslu, že se od písničkové formy vzdaluješ psaním menších literárních statí, směřuješ k natáčení dokumentu ba dokonce hraného filmu. Jak to vidíš dnes?

Stále jen směřuji. Ale snad se k něčemu schyluji.
 

Když hodně zavzpomínám, na kdysi největší a nejznámější festival folku, country a trampské hudby Porta Lochotín 1986, tvé vystoupení tam a následný zákaz vystupování. Jaký pocit v tobě zůstal?

Dvojznačný. Velebnost chorálu srdcí, malost těch několika, kteří sami sebe udali, že mě pozvali a já nedodržel „repertoár“.

Četl jsem v rozhovoru s tebou, jak před lety odpovídáš na otázku o stavu našeho folku, o písničkářích, a nikoho ve svých soudech moc nešetříš. Žádná diplomacie. Jsi dnes shovívavější?

Ne. Ale přibylo nových písničkářů, kteří jsou úhlední, umí zpívat, nešumlují, neráčkují, a jde z nich energie.
 

Jednou jsi na otázku, jak by měl znít tvůj epitaf, odpověděl: „odpusťte“ Jak by zněla odpověď dnes?

Odpusťte, ale ne moc.
 

Jsi všestranně nadaný člověk, bylo by možná hříchem nepředat něco jiným. Napsal jsi různé příručky („metodějky“) hry na kytaru, na foukací harmoniku, průvodce pro písničkáře. Vím, že jsi pořádal i tvůrčí dílny zpěvu. Baví tě role pedagoga? 

Fascinuje mě vše, co neumím. Učím se učit, učit se, učit se, učit se.
 

 

Co bys vzkázal budoucím písničkářům?

Nezačínejte tam, kde jsme skončili. Jděte od začátku za svým vnitřním hlasem. Hledejte svá témata. Chraňte si svou citlivost, čistotu vnímání, bystrost smyslů.

Co v tobě zanechala Paříž roku 1968, tehdy revoluční, kromě zážitků z nahrávání tvého prvního pařížského alba Ballades de Prague?

Úžasný pocit tuláctví po hvězdách, bezdomovectví, kdy stačilo zaslechnout melodii v hlavě, a už jsi měl pocit, že letí do světa.
 

V jednom rozhovoru zmiňuješ slovo „periférie“ jako název pro způsob svého přežití v dnešní době, mimo obvyklý způsob, který tobě není vlastní, se kterým nesouhlasíš. Můžeš to přiblížit?

Periferie je dnes odborný socio-kulturní pojem, vnímám jej jako okraj zájmu, zasuté stránky talentu, citlivost k podprahovým podnětům. Taky svět mimo média, žebříčky, ceny a tupé hledání nějakých X-faktorů.
 

Když jsem s tebou podruhé telefonoval, byl jsi ve studiu. Děláš na nové desce? Co vůbec chystáš?

Dvoudesku s muzikanty z Etc..., desku písní o lásce a válce. Teď jsem dokončil hudbu k Fimfáru III - o střetu Rozumu a Štěstí.
 

Když si uvaříš čaj, sedneš si, popíjíš, podíváš se z okna, zamyslíš se… co vidíš?

Černou kočičku s bílým límečkem. Nahlíží mi přes rameno a radí.
 

Jak bere svůj úděl písničkář Vladimír Merta?

„Je to zápas o to, aby život byl aspoň trochu hravý.“

 

Co má podle tebe větší smysl, psát písně o lásce nebo o změně tohoto světa - v případě že jsi plný obojího. Nebo to vzít jako jedno téma?

Změnit tento svět může jen nekonečný příval lásky, to ví každý, kdo alespoň chvíli meditoval. Ale stačí i každodenní setrvání v přítomnosti, poctivá a otevřená reakce na vše, co tě potká. Písnička je jenom odleskem skutečného života. Ale může alespoň na okamžik prozářit tmu.
 
 

KAREL MARKYTÁN

 

Článok patrí k časopisu: 
Súvisiace články: