Exile Production/BMG
Pětasedmdesátiletý severoirský zpěvák, skladatel a hudebník, Van Morrison, v květnu vydal už své 42. studiové dílko, tentokrát coby dvojalbum. Dvacet osm skladeb poskytne posluchači přes dvě hodiny hudby, vycházející z blues, jazzu, R&B a soulu. Van Morrison se zde chtěl vymanit ze stále stejného stylu a složil písně s texty dotýkajícími se mimo jiné kovidu, lockdownů a karantén. V době zákazů koncertování pilně skládal a z přetlaku nápadů vzešlo dvojalbum „Latest Record Project Vol.1“. I když se v textech zabývá také milostnými vztahy („Love Should Come With A Warning“), ve značné části textů tepe do nepravostí tak, jak je vidí on a jen málo jeho kolegů z hudební branže. Tak třeba v písni „Where Have All the Rebels Gone“, kde se ptá na to, kam zmizeli všichni ti rebelové, kteří dnes protestují jen od počítačů a konformisticky se přidali ke stádnosti. Píseň je hospodský rockec, nástrojově pestrý a šťavnatý. V jiskrném rock’n'rollu, „Deadbeat Saturday Night“, si bere na paškál kovidové strasti a nudný život bez vystupování. V „Blue Funk“ nám Van Morrison sděluje, že už ho nebaví dívat se na mainstreamové žvásty médií a výzývá, aby se lidí nenechali zastrašit. Médií se týká také trpká obžaloba, „They Own the Media“, o kontrole nad vším, co se kolem nás děje. Proč chodíte na Facebook, ptá se Van Morrison ve skladbě „Why Are You On Facebook“. Poslední skladba „Jealousy“ je R&B v níž se zpěvák hrdě brání, že se nikomu neklaní, nedělá, co se po něm vyžaduje, ani není otrokem systému, tak jako mnozí.
Odezvy liberálních recenzentů na sebe nedaly dlouho čekat. Přestože mu mnozí přiznali kvalitní hudbu, aranže, výkon doprovodné kapely, šmahem ho nazvali „nudným a paranoidním“, „zahořklým a nerudným staříkem a poblouzněncem“, jeho názory ocejchovali jako „depresivní výlevy“. Tomu odpovídalo hvězdičkování (Rolling Stone 2, The Guardian dokonce jen 1). Popravčí četa politické korektnosti zaúřadovala.
Toto dvojalbum je naopak žánrově pestré, přesvědčivé a s přímočarými názory. Jeho vyspělé muzikantství je cítit v každé skladbě a jeho hlas je stále pružný a pevný. Většinu skladeb podkresluje svými hammondkami Richard Dunn a sám Van Morrison si ve třech číslech zahraje na alt saxofón. K vrcholu řadím např. dvě bluesové skladby, „The Long Con“ a „Thank God For the Blues“. Van Morrison předkládá také písně optimisticky laděné, např, „A Few Bars Early“, svižné se vzpomínkami na zašlé časy, jako je „Up County Down“ či „Breaking the Spell“, jazzově laděnou „Diabolic Pressure“, pomalou baladu „Duper’s Delight“ nebo autobiografickou „Mistaken Identity“.
Je to pořádná porce hudby k poslechu, ale stojí zato. Van Morrison má stejné právo vyjádřit své názory, jako jeho „pokrokoví“ a levicoví kolegové.
* * * *
MILAN POLÁČEK