Tentokrát si dovoluji nabídnout polemiku, ochutnávku a upoutávku. Polemika se týká vystoupení skupiny Queen z uplynulého léta. Ochutnávka vás nasměruje na kvalitní a přitom málo známou kapela z Velké Británie. Obě vystoupily v Atlantě, ve státě Georgia. Upoutávkou vás poinformuji o zajímavém počinu ohledně připravovaného vydání písní Kryla a Nohavici v USA, navíc zpívaných anglicky.
V srpnu jsem navštívil The Rhapsody Tour se skupinou Queen a se zpěvákem Adamem Lambertem. Na původní Queen s Freddie Mercurym jsem se nikdy nedostal a dodnes toho lituji. Dnešní koncertní verze Queen se prezentuje už jen se dvěma původními členy, Rogerem Taylorem a Brianem Mayem. Po smrti Freddieho se střídali zpěváci a rozpoutala se velká debata, zda pokračovat, když Mercury byl unikátem a nikdo ho nemůže nahradit, což je naprostá pravda.
Jak jsem to představení viděl já?
Adam Lambert je nesmírně talentovaný zpěvák se značným rozsahem, ale nesnaží se kopírovat Freddieho pohyby a manýry a nesnaží se mu ani přiblížit. Dělá to po svém. Je skromný a vůči veličině zvané Mercury velmi pokorný. Svým níže posazeným hlasem se vyšplhal do mnohých výšek s lehkostí a samozřejmostí. Lidé však dříve nechodili jen na skvělou hudbu Queen, ale hlavně na showmanství Freddieho a to teď schází. Zbyla hudba a jaká!
Je to tedy potřebné a nutné pokračovat i bez Mercuryho anebo se už jedná jen o „tribute band“? Myslím si, že to má význam, neboť ten nepřeberný katalog výborných písní je pořád skvělé slyšet a vidět naživo a to i s Lambertem.
O pár týdnů později jsem zajel do malého klubu Smith’s Olde Bar na tři neznámé kapely. Dvě z nich byly post-punkové a nestály za moc, ale ta třetí, Wille and The Bandits z Británie, trio ve stylu Cream (kytara, basa, bicí) na mně zapůsobilo jako naprosté zjevení.
Kapela, která hrála pro tisícihlavé davy v Glastonbury a byla v Británii vyhlášena jednou z deseti kapel, které se musí vidět, zde hrála pro nějakých osm lidí! Kvůli malému zájmu také zkrátili svůj set na nějakých 22 minut, ale ty stály zato. Drsný hlas zpěváka Wille Edwardse vás pořádně nabudí. Ale nespustil jsem oči z jeho hry na akustické, elektrické a lap steel kytary či dobro. Basák Matthew Brooks předvedl úžasnou techniku a bubeník Andrew Naumann nebyl rozhodně jen do počtu. Znělo blues, rock, folk, ale hrají prý též latinu a na scéně působí od roku 2010. Vydali zatím pět studiových alb a jeden živák. Byl jsem uhranut. Pokud na ně někde narazíte, nenechte si je ujít.
Pod názvem „Steel Strings & Iron Curtain“ má vyjít koncem roku kolekce písní Karla Kryla a Jaromíra Nohavicipoprvé v angličtině. Ke spolupráci došlo mezi SunKing Records z Baltimore a Plamen Press z Washingtonu, D.C. Kolekci deseti písní nahrál a nazpíval soubor The Yehla Collective, mezinárodní sdružení hudebníků z USA, Arménie, ČR a SR.
Album vznikalo čtyři roky a vyšlo k 30.výročí Sametové revoluce. Aranže obsahují i tradiční hudební nástroje, jako fujara či koncovka, na něž hraje Bob Rychlik z ČR. Všechny písně přeložil a spoluprodukoval Roman Kostkovski, Čech žijící v USA. Otázkou je, zda se povedlo převést unikátní Krylův básnický jazyk do angličtiny nebo zachovat hudební formu a zda si podobnou desku anglicky hovořící posluchači koupí. Z hlediska historicko-kulturního je to však jistě počin záslužný.
PS: Vladimír Merta o tomto albume napísal: „V časoch, kedy sme všetci hľadali inšpiráciu v anglo-americkej tradícii, boli to práve Karel Kryl a Jaromír Nohavica, ktorých tvorba priznávala melodiku a temperament slovanských koreňov, rómskych piesní z Odesy, či poľskú muzikalitu z okolia Tešína. Spracovanie ich piesní dokazuje, že môžeme čerpať z tradície vlastného prostredia tak, aby naša tvorba mala potenciál osloviť publikum po celom svete.“
MILAN POLÁČEK