Gary LUCAS (1952) americký gitarový hrdina svetového formátu, songwriter a skladateľ nominovaný na cenu Grammy, sólový umelec s viac ako 35. albumami a hudobný skladateľ pre film a televíziu. V 80-tych rokoch bol členom skupiny Magic Band a co-managerom svojho niekdajšieho detského hrdinu Captaina Beefharta. Roku 1989 sformoval skupinu God of Monsters, v ktorej začiatkom 90. rokov spieval Jeff Buckley. Gary Lucas spolupracoval tiež s umelcami ako John Cale, Nick Cave, Lou Reed, Chris Cornell, Bryan Ferry, Warren Haynes, Iggy Pop, Patti Smith, John Zorn, Emir Kusturica a ďalší. Rozhovor s ním realizoval náš pražský spolupracovník Ben Tais Ammundsen.
Když slyším tvé kytary, cítím dialog generací, věků, civilizací. Proč jsi si vybral právě kytaru? Kde to začalo?
Abych ti řekl pravdu, můj zesnulý otec Murray Lucas ke mně přišel jednoho dne z čistého nebe, když mi bylo bezradných 9 let a řekl: „Gary, na jaký hudební nástroj bys chtěl hrát? A co kytara?“ „Páni, to zní skvěle!“Myslím, že věděli, že jsem hudbou posedlé dítě, protože jsem trávil doslova 5–6 hodin denně v houpacím křesle v suterénu našeho domu posloucháním rádia Top 40 AM a sbíral jsem některé singly a alba. Otec pak zařídil, abych se zmocnil pronajaté cvičné kytary, což byl neohrabaný kus odpadu se strunami na půl palce od hmatníku. Hrát na tuhle věc bolelo jako čert, rozervalo to moje jemné 9leté konečky prstů, takže asi po měsíci jsem toho prostě nechal být. Až když se naši vrátili z výletu do Španělska s krásnou nylonovou akustickou kytarou — což byla úplná radost hrát —, znovu jsem se dostal ke hraní a hodně zrychlil svůj postup.
Dnes se téměř všichni umělci zabývají výlučně sami sebou. U tebe vidím zásadní rozdíl. Jako by ses zabýval téměř výlučně jinými umělci, potažmo lidmi. Je to tak?
Snažím se to promíchat. Myslím, že spolupráce fungují nejlíp, protože často je výsledek mnohem lepší, než by byly samostatné vstupy. Jinými slovy, oba hráči přinášejí své dovednosti (pokládají je na stůl) a objevují se v něčem mnohem více cool, než s čím by mohli být schopni přijít sami, na druhou stranu miluji sólové hraní, protože jsem na řadě já a nikdo, o koho bych se musel opírat, schovávat se za něj, nebo přizpůsobovat se mu, aby to fungovalo. Jinými slovy mám rád oba režimy.
Jaký byl Don Van Vliet?
Nikdy jsem nepotkal nikoho ani zdaleka takého, jako byl on. Rozhodně měl „na svět odlišné kanály“. Dalo by se tomu říkat ESP. Kamenný génius jako skladatel / sochař / malíř a básník. Možná největší všestranný umělec minulého století, ale jako člověk měl potíže s organizací svých věcí a také ve vztahu k jiným lidem. Dokázal být skutečně empatický na jedné úrovni jako „Don Van Vliet“, ale když byli kolem něj další lidé, převážila panovačná osobnost „Captaina Beefhearta“. Choval se podle toho, jakou měl v ten den náladu, takže bacha! Někdy byl opravdu jen velkým přerostlým dítětem, jindy zase zuřivým tyranem, který křičel na členy kapely zblízka do tváře a velice osobně — nikdy jsi nevěděl, jaká persona se v daný den objeví. Vzhledem k tomu, že žil roky v přívěsu v poušti Mojave, v horkém počasí se mu vůbec nedařilo. V zásadě rád vyšel ven, když zapadlo slunce a zůstal vzhůru celou noc — někdy i několik dní — a pak havaroval. Byl vždy na příjmu — neustále vyhazoval střepy a jiskry geniálních pozorování, poetických metafor, kreseb, skic a obrazů, názvů písniček, pohvizdoval nové hudební party, nahazoval barvy. Skutečná síla přírody.
Miloval jsem toho chlapa a stal se mu velmi blízkým. Za těch pět let, co jsem mu byl oddán, mě hodě nakopnul. Dle mého názoru by si ta jeho práce zasloužila být víc ve všeobecném povědomí, vzhledem k celé první a druhé vlně umělců z punku a nové vlny, kteří jej citovali jako hlavní vliv. Mentálně sem s ním dokázal držet krok a také ho postrčit k umění, o kterém nevěděl, jako jsou spisy a obrazy Wyndhama Lewise, což ještě více upevnilo náš vztah. Neustále jsem pro něj hledal nové příležitosti a dělal jsem pro něj spoustu věcí — například jsem ho mohl spojit s Julianem Schnabelem a galeriemi Mary Boone a Michaela Wernera, což vedlo k tomu, že získal skutečnou prezentaci v galerii umění v NYC. Dostal jsem ho zpět do Rolling Stone, na Saturday Night Live, dvakrát do show Davida Lettermana a na obálku časopisu Musician Magazine — a dostal jsem naše video pro „Ice Cream for Crow“ do stálé sbírky videí MOMA, když ho MTV odmítla hrát. Opravdu mi chybí, protože když zemřel, věděl jsem, že nikdy nepotkám nikoho, kdo by mě rozesmál tak silně, jak to věděl jen on. Bylo nesmírně zábavné být s ním, když měl dobrý den a velice si vážím toho, že jsem s ním mohl pracovat. O jeho tvůrčích metodách a občasném opravdu špatném chování kolovalo mnoho příběhů, ale z jeho díla, které je jedinečné, originální a strašně poutavé, to neodečítá ani jedno písmenko „iota“ [doslova 9. písmeno řecké abecedy — zde zn. „nekonečně malé množství“]. Stále na vrcholu mého seznamu.
A jaký byl Jeff Buckley?
Oslnivý krásný chlapec s tváří a hlasem jako anděl, který opravdu věděl zapůsobit na city. Jako zpěvák byl z mého pohledu hodně formován svým největším vzorem, jímž byl jeho otec Tim Buckley, kterého jsem zbožňoval ještě předtím, než jsem věděl, že existuje Jeff Buckley. Prožili jsme spolu jeden úžasný kreativní rok, na který vzpomínám zejména s velkou láskou. Měl také temnou stránku, ale já se raději zabývám světlou stránkou našeho vztahu, stejně jako u Don Van Vlieta, byl to nejlepší kreativní partner, kterého jsem kdy v oblasti spolupráce měl. Všech našich 13 písní začalo jako moje sólové kytarové instrumentálky, které pak Jeff vzal a vytvořil nad nimi kouzelné melodie a texty, ke kterým se moje původní kytarová hudba hodila jako ulitá. Bylo tak snadné s ním takto pracovat! Věděl jsem, že kdybych mu dal začátek a nechal ho samotného, přišel by s texty a melodiemi, které by byly neomylné, pravdivé, a povýšil hudbu na jinou úroveň, zcela odlišnou od stejně starých a stejných popových formulí, kterými jsme oba opovrhovali. Klíčovým faktorem zde byla důvěra. Snažím se uhlídat, abych při všech svých spolupracích nediktoval lidem, se kterými dělám hudbu, dokud neuslyším něco tak strašného, že bych s tím nemohl žít. Povzbuzuji členy své kapely, aby si v mých vlastních písních vytvářeli vlastní party. Jeff byl ze všech nejmuzikálnější — uměl zpívat nebo hrát téměř cokoli, dokázal uchopit libovolný nástroj a získat z něj krásnou hudbu. Měl také skutečný básnický dar pro texty: dokázal psát od srdce a stejně tak záhadně.
Jeho hlas byl jako hra virtuózního jazzového instrumentalisty — mohl klouzat, plachtit, vznášet se a sklouzávat s těmi nejlepšími, dostat se hodně hluboko a pak v jedné vokální linii stoupat k nebesům. Lidé jako Jeff a Don, mírně řečeno, nechodí kolem často a je mi ctí, že jsem s nimi mohl pracovat.
Setkal jsi se osobně s Leonardem Bernsteinem?
Ano, Leonard Bernstein se zúčastnil zkoušek a představení své „mše“ ve Vídni na jaře 1973, když jsem hrál na sólovou kytaru s Yale Symphony Orchestra. Byla to evropská premiéra na Wiener Konzerthaus. Moc rád jsem sledoval Lennieho série televizních „Koncertů pro mladé lidi“, kteří vyrostli v 60. letech — byl skutečně „Music Monarch“, jak ho popsal NY Times v titulku článku k jeho úmrtí. Dozvěděl jsem se díky němu o Mahlerovi, Bachovi, Ivesovi a dalších — tolik skvělé hudby. Lidem opravdu vštěpoval „Radost z hudby“, což byl název jedné z jeho oblíbených knih. („Joy of Music“ je první knihou Leonarda Bernsteina, původně vydanou v roce 1959. Velmi uznávané a nejprodávanější dílo, které je stále v tisku.)
Nicméně, setkal jsem se s ním a promluvil po první noční premiéře na zahradě amerického velvyslance ve Vídni. Byl mimořádně přátelský. Řekl jsem mu, že rád hraji jeho hudbu. Ve skutečnosti se „Mass“ otevírá třpytivým arpeggiovaným akordem kytary v horní poloze na hmatníku: Brrrrrrrrrrrg! a dále do nádherného úvodního čísla „Sing God a Simple Song“.
Později jsem dostal šanci vnést trochu špíny svým ničemným metalovým shrederstvím v jiné zpívané sekci nazvané „I Don’t Know“ - číslo v „Mass“, představující existenciální úzkost moderního okamžiku. Člověče, opravdu jsi kvílel!“ řekl mi souhlasně, když jsem se zeptal, jestli tam slyšel moje hraní. Tímto mi udělal celý rok! Nejlepší chvála, jakou jsem kdy za hraní dostal (do té doby). Položil jsem mu spoustu otázek na jeho lásku k rockové hudbě, kterou začlenil do „mše“. Popadl mě za paži a udělali jsme malou procházku po zahradě, zatímco jsem mu pokládal otázky. Všiml si, že mám na sobě modré třpytivé podkolenky a vysoké skládané stříbrné lame boty na platformě. „Ach, vzhled Davida Bowieho!“, zvolal. Řekl mi, že se moc nezajímá o verzi „America“ od The Nice, jak si vzpomínám, a také, že byl naštvaný, že Pierre Boulez během svého působení ve vedení New York Philharmonic Orchestra (poté, co Bernstein odešel), získal veškeré zásluhy o pokrok, protože se rozhodl zařadit do programu mnoho moderní symfonické hudby. Také mi řekl, že napsal dopis do tábora Dona Van Vlieta, v němž vyjádřil obdiv k albu „Safe as Milk“, když vyšlo v roce 1967. Byl jsem opravdu smutný, když jsem slyšel o tom, že zemřel (1990). Bernstein byl nenahraditelným dirigentem, skladatelem a pedagogem naší doby.
Jaká byla spolupráce s Dr. Johnem?
To bylo opravdu snadné, protože k tomu došlo během session Hal Halnera, mého přítele, milovaného producenta a mixmaster-konceptualisty, k jeho albu „Weird Nightmare“, které je poctou hudbě Charlese Minguse. Mac Rebennack je jedním z mých oblíbených umělců a obzvláště miluji první album „Gris Gris“. Nahrál jsem mu part slide kytary do závěrečné skladby, za což byl velmi vděčný!“
Co připravuješ teď?
Nedávno vyšel nový projekt s názvem „Le Beast Concrète“, spolupráce s producentem a beatmasterem Davidem Siskem. Miluji to, protože to dává moji kytarovou hru do zcela nového kontextu se zvuky, které jsem nikdy předtím neslyšel. Nemohu popsat hudbu jinak než „mimořádnou“. Je to vlastně taková sci-fi hudba. Podívejte se na naši webovou stránku garylucas.com, která obsahuje hudbu a klipy.
Na posledním výběrovém dvojalbu „The Essential Gary Lucas“, které má mimořádnou kvalitu, je 17+19 skladeb. Kterých 5 skladeb z nich máš nejraději?
Hmmm, to je těžká otázka, cítím se jako rodič svého potomstva, nechtěl bys matku, aby si teď vybrala své oblíbené dítě? Ale z hlavy: „Fata Morgana“, „Lady of Shalott“, „Let’s Go Swimming“, „King Strong“ a kubánská verze „Out from Under“.“
Ve svém bytě jsi udělal asi 200 on-line vystoupení pro své fanoušky po celém světě. Střídáš akustickou s elektrickou kytarou. Kombinuješ je kvůli sobě nebo fanouškům?
No, obojí. Miluji obě formy vyjadřování. A snažím se to míchat, abych potěšil své fanoušky, nechci, aby je moje hraní nudilo, takže to zkouším střídat. Někdy hraji ve stejné show na obě kytary a taky na svou steel kytaru National.
Jaká byla tvá máma a otec?
Byli to milí lidé. Teď, když zemřeli, mám na oba jen láskyplné vzpomínky. Moje matka zemřela na Covid, začátkem pandemie. Byla v pečovatelském domě v Kalifornii, virus se tam dostal a nakazil 16 obyvatel. Za 10 dní zahynula. Den před smrtí jsem ji viděl na facebookovém Messengeru a opravdu trpěla. Zkusil jsem se s ní rozloučit a nejsem si ani jist, jestli v tu chvíli něco slyšela. Bylo to tak hrozné.
Často doporučuješ literaturu…
Tak určitě. Literárních odkazů je mnoho. Odkazy na T.S. Eliota a Jamese Joyce jsou například v některých mých textech zcela bez ostychu. Joyceův román „Ulysses“ zůstává mojí nejoblíbenější knihou všech dob.“
Na albu „Gary Lucas Plays Bohemian Classicss“ (2012) hraješ také své úpravy skladeb, nebo částí skladeb Janáčka, Dvořáka, Smetanu, a dokonce skupiny Plastic People From The Universe. To až tak miluješ Leoše Janáčka a Dvořáka?
Ano, kdo ne? Zvláště Janáček — hrubě přehlížený a podhodnocený skladatel nejvyššího řádu. Moje album „Bohemian Classics“ si můžete poslechnout na Spotify. Na stránkách vimeo.com je k shlédnutí i záznam, jak hraji moji verzi 15. Allegra z Janáčkova cyklu „Po zarostlém chodníčku“. Vystoupení ke Dni památky obětí holocaustu se odehrálo v sídle OSN 27. I. 2017.
Je k dostání ještě album „Skeleton at the Feast?“ Zaujala mne kompozice „Hitchcocked“ od Bernarda Herrmanna. Co bys k této písni řekl?
Je k dispozici na Spotify a CD je možné získat prostřednictvím mé web stránky. Příští rok se plánuje vydání vinylové verze alba. „Hitchocked“ je jedním z mých prvních pokusů o aranžování oblíbené filmové hudby pro sólovou elektrickou kytaru. V tomto případě jsem spojil některá hlavní témata z partitur Bernarda Herrmanna „Psycho“ a „Vertigo“ ze dvou mých oblíbených Hitchcockových filmů. Tato směs bývala základem mých raných živých vystoupení. Později jsem s Gods and Monsters vytvořil úplnou verzi tématu z „Psycho“, kterou najdete na mém albu „Coming Clean“, s Ernie Brooksem na basu a Jonathanem Kanem na bicí.“
Co tě spojuje s Evropou?
Cítím, že je to můj duchovní domov, i když jsem se narodil v Syracuse NY. Jen si myslím, že obecné estetické uznání umění a kultury je tam mnohem přesnější, navzdory mnoha strašným událostem genocidy. Myslím, že citlivost starého světa mi vyhovuje mnohem víc. Vždy bylo pro mě snazší najít publikum v zahraničí. Mnoho Evropanů se chopilo mé práce hned, jak jsem tam v roce 1988 začal sólově cestovat. Myslím, že tradiční kavárenská kultura s tím má hodně společného. Tradiční milovníci hudby a umění, estéti a intelektuálové by celé hodiny přemýšleli a diskutovali o nových kulturních projevech nad příjemným jídlem nebo pitím. A tito lidé tvoří významnou část mé základny fanoušků.
Je smutné, že i toto je na úbytě a Evropa se stále více začíná v mnoha ohledech podobat USA, zejména s dominantní americkou firemní kulturou, která šíří svůj dosah po celém světě, a to zahrnuje i staré dobré podnikání s hudbou a tvorbou hudby. Digitalizace k tomu jistě také přispěla, protože díky tomu, že většina světové hudby je k dispozici na dosah ruky každý měsíc za nic nebo jen za hubičku, nevyrovnala přesně podmínky pro umělce, kteří za sebou nemají silný marketing a propagaci — v zásadě to zlevnilo samotný zážitek z poslechu hudby a proměnilo hudbu na komoditu tak běžnou a nevzrušující jakou je voda tekoucí z kohoutku. Lidé vnímají hudbu jen jako další součást technické infrastruktury, kterou je možné užívat zdarma a necítí, že by měli jakoukoli etickou povinnost za to platit jejím tvůrcům, pokud nemusí.
BEN TAIS AMMUNDSEN