LIVE / 12. IX. 2018 * Cellairis Amphitheater * Atlanta, Georgia
Sedmdesátišestiletý písničkář, skladatel, textař, zpěvák, kytarista, prostě legenda, která obdržela za svoji dlouhou hudební dráhu mnoho ocenění, mezi nimi 12 sošek Grammy. Stal se členem Síně hudebních skladatelů (1982). V roce 1990 byli uvedeni do R’n'R síně slávy spolu s Artem Garfunkelem a v roce 2001 pak i sólově. V roce 2003 je Simon oceněn soškou Grammy za celoživotní přínos, rovněž s A. Garfunkelem.
Paul Simon před časem oznámil, že končí s koncertováním a připravil rozlučkové turné, jež je jakýmsi průřezem jak jeho sólové tvorby, tak i připomínkou písní, které proslavila dvojka S&G.Setlist se neměnil a Simonova tvorba byla zastoupena písněmi od 60. let minulého století až po letošní album In the Blue Light čili od hitů po polozapomenuté a nově upravené songy.
Zaznělo celkem dvacet šest písní a dvě a půl hodiny se hrálo bez přestávky. Simon si s sebou přivezl nejen patnáctičlenný orchestr, ale součástí tak velkého doprovodného tělesa byl také sedmičlenný newyorský komorní soubor yMusic.
Koncert v Atlantě nebyl sice vyprodaný, ale převážně starší publikum připravilo Simonovi vřelé uvítání a četné ovace v průběhu večera. Hned na úvod zazněla America z roku 1968 z repertoáru S&G, které by slušela jen akustická podoba bez doprovodu orchestru. Paul Simon zněl na úvod značně nejistě a rozpačitě, ale naštěstí se chytil už při druhé 50 Ways To Leave Your Lover, která ještě zněla jako nejméně aranžérsky pozměněná.
Paul Simon by jistě dokázal hrát celý večer jen samé časem prověřené hity, on ale sáhl hluboko do hudebního katalogu a hrál i písně méně hrané, jako např. The Boy In the Bubble, Dazzling Blue,Rewrite či Questions For the Angels.
Doprovodný orchestr se dokázal upozadit, když bylo třeba anebo vypíchnout změny v aranžích. Těch přearanžovaných skladeb byla většina. Tu a tam byly přidány dechy, jinde smyčce a hlavně perkuse byly často hodně zmnožené. Mnozí doprovodní hudebníci si prohazovali různé nástroje, takže zvuk kapely byl neustále barevný, pestrý na tóny i instrumentaci. Kapela napumpovala nový život např. do soulově funkové Diamonds On the Soles Of Her Shoes a spolu s písní You Can Call Me Al, při níž perlil na baskytaru Bakhiti Kumalo „palcovým stylem“, působily obě energické písně jako životabudič pro tancechtivé.
Žánrově byl vybraný repertoár velmi zajímavý: od louisiannského zydeca (That Was Your Mother), přes neworleánský big band (Late In the Evening), latinu (Me and Julio Down By the Schoolyard), reggae (Mother and Child Reunion) až po asi nejvíce zastoupené africké rytmy (Spirit Voices, Diamonds…, Obvious Child, The Cool, Cool River a taky Graceland se slide kytarou a tepavým rytmem).
Paul Simon ovšem začínal jako folkař, a tak kromě výše zmíněné America, stále krásné a jímavé American Tune, nemohla chybět pomalá Still Crazy After All These Years, při níž nás z nostalgie probudilo hřmotné sólo na saxofon.
Kdybych měl vyzdvihnout výkony některých hudebníků, tak by to byla celá dechová sekce, akordeonista Joel Guzman, ale především muzikanti z Afriky, jako byl kytarista Biondun Kuti, který velmi dobře nahradil vloni zesnulého Vincenta N’guiniho. Kutiho elektrická kytara se prolínala s akustikou Marka Stewarta taktéž v písni The Boy In the Bubble, při níž se blýskl sólem na baskytaru Bakhiti Kumalo.
Simon si to užíval, ukláněl se, s úsměvem a rozvážně promlouval k divákům. Rukama ladně rozrážel vzduch, jako by se baleťák snažil dirigovat.
Komorní soubor yMusicdostal příležitost předvést svoji virtuozitu a Simonovy změněné aranže v písních Renee and Georgette Margritte With Their Dog After the Wara Can’t Run But, které měly slušný aplaus. Obě se nacházejí na novém albu. Hodně přearanžovaný Bridge Over Troubled Water vyzpíval Simon slušně, ale pro autora této recenze zůstává andělský hlas Arta Garfunkela nedostižný.
Dočkali jsme se dvou sad přídavků, celkem osmi písní. Např. při Homeward Bound běžely na zadní projekci snímky z dětství, prvních koncertů s Garfunkelem, fotky vstupenek, plakátů, poutačů i not. Při ztemnělém pódiu se Simon rozloučil jen tak s kytarou písní The Sound Of Silence.
Jeho texty byly vždycky introspektivní a „o něčem“, ve skládání se neustále vyvíjel také díky inspiraci v jihoamerické a africké hudbě, od Brazílie, přes Kubu, od New Orleans po Memphis.
Tento skvělý umělec a moderní trubadúr možná opouští arény, stadióny a amfiteátry, ale nikoliv hudební řemeslo skládání a nahrávání. Abych citoval část textu přídavkové písně The Boxer: „I am leaving, I am leaving but the fighter still remains…”
A i bez některých hitů, na které se nedostalo (Mrs. Robinson, Slip Slidin’ Away, Loves Me Like A Rock, Celia atd.) to byl večer plný skvělé muziky.
MILAN POLÁČEK