LIVE / 28. VII. 2018 * Atlanta Symphony Hall * Atlanta, Georgia, USA
Kapela YES, jež letos (2018) slaví 50 let od svého založení a která byla vloni konečně uvedena do Rock and Roll Hall of Fame, rozjela dvě turné ve dvou odlišných sestavách. V jedné odnoži hráli např. Anderson, Rabin a Wakeman a v té, na niž se zaměříme, Howe, White, Downes, Sherman se zpěvákem Jonem Davisonem. Kapelou totiž prošlo devatenáct hudebníků, ale u samého zrodu byli v Londýně v roce 1968 klávesista Tony Kaye, basák Chris Squire, kytarista Peter Banks, bubeník Bill Bruford a zpěvák Jon Anderson.
Poprvé jsem YES viděl v Atlantě před třiceti lety (Kaye, Rabin, Anderson, White, Squire), potom ještě čtyřikrát včetně tohoto „padesátkového“. Sestavy se střídaly jako počasí, ale jedna věc zůstala: výběr skvělých písní z přebohatého katalogu jednadvaceti studiových desek, z nichž bylo šest platinových. Od roku 1969 dodnes YES natočili také 15 živáků a měli šest hitů v TOP40.
Výběr setlistu k oslavě padesátin byl probírkou deseti alby a jednou skladbou ze sólovky S. Howea. Nezaměřili se na „best of“, ale kromě časem prověřených tutovek zazněly i písně polozapomenuté a málo hrané. Severoamerické turné mělo 35 zastávek, přičemž Atlanta tvořila jejich konečnou. Místní Symphony Hall s kapacitou 1700 míst se zaplnila natěšenými fanoušky převážně od padesátky nahoru.
Program večera měl dvě části rozdělené přestávkou a dohromady zaznělo i s přídavky patnáct písní. Je už tradicí, že vždy zazní na úvod The Firebird Suite od I. Stravinského, při níž se hudebníci ujímají nástrojů. Jednoduše uspořádané pódium zdobí střídmé světelné efekty a zadní projekce nijak neruší svými převážně abstraktními obrazci. Začíná se klasikou Close To The Edge a v publiku to šumí nadšením. Zpěvák Jon Davison má trochu níže posazený hlas, ale i tak zní hodně jako Anderson. Zpívá s nadšením a zaujetím vědom si toho, že u toho až do roku 2011 nebyl a že bude navždy srovnávaný s Andersonem. O to víc se snaží a celý večer obstojí se ctí. Při 3. části této osmnáctiminutové skladby, trojhlasové „I Get Up, I Get Down“, mně běhá mráz po zádech, zejména při varhanních rejstřících kláves Geoffa Downese (The Buggles, Asia). Jeho ovládání a hra na baterii kláves byla obdivuhodná. Rejstříky od piana, přes Hammondy až po syntetické tóny se vznášely prostorem. Strukturu skladeb držely pohromadě jako tmel a Downes utkával jemné předivo složitých kompozic YES jako pavouk síť.
Za bicí usedl Jay Schellen a odehrál jedenáct skladeb. Alan White měl po operaci zad a šetřil se na poslední čtyři. Trochu se to podepsalo na jeho opatrné hře. Ten mladší z nich měl dynamiku, byl přesný a razantní. Píseň Parallels byla věnována zesnulému baskytaristovi Chrisu Squiremu, ale naprosto mě dostal sólový výstup Steve Howea na akustickou kytaru ve skladbě Second Initial. Dokázal zde, jakož i po celý večer, jakým je skvělým a nedoceněným kytaristou. Velmi mě nadchnul basák Billy Sherwood, jehož si Squire sám vybral. Jeho výrazná basová linka byla nepřeslechnutelná a úžasná technika včetně sóla se vyjímala v snad největším nářezu večera, skladbě Does It Really Happen?. Na poslední tři skladby byl představen jako host zakládající člen YES, klávesák Tony Kaye. Zejména při Roundabout se postarší diváci rozdivočili a protančili i závěrečnou skladbu Starship Trooper. Byl to dvě a třičtvrtěhodinový zážitek s legendou progresivního rocku, která září i po padesáti letech činnosti. Otázkou zůstává, jestli má svými někdy až překomplikovanými aranžemi co říci dnešním mladým lidem.
MILAN POLÁČEK
Setlist:
The Firebird Suite
Nine Voices (Longwalker)
Parallels, Second Initial
Madrigal
Fly From Here
Part I:
We Can Fly
Sweet Dreams
Heart of the Sunrise
Part II:
Perpetual Change
Does It Really Happen?
Soon
Awaken
přídavky:
Yours Is No Disgrace
Roundabout
Starship Trooper