Americký hudební publicista, Ira A. Robbins, kdysi nazval Costella „King Kongem soudobé hudby, tyčícího se nad vším tak, že ať už ho máte rádi nebo nikoliv, neunikne vaší pozornosti.“ A přidal, že „je bezesporu nejvýznamnějším tvůrčím duchem, jenž se vynořil v rockové hudbě od dob Dylana a definitivně tou nejnezapomenutelnější figurkou v pop music“. Podobně jako jeho anglický současník, Joe Jackson, dovede být také žánrovým chameleonem, a to Costello potvrzuje také na svém už 31. studiovém albu „Hey Clockface“. Bylo nahráno pod dohledem různých producentů v Paříži, New Yorku a Helsinkách. Elvis Costello však tentokrát na albu projevuje značnou únavu tvořivosti. Jeho dílko je dosti prapodivnou a nevyrovnanou směskou „od Bacha po Vlacha“, tak atypickou pro jednoho z nejlepších britských hudebních umělců. Album začíná mluveným slovem a temnými tóny cella v „Revolution #49“. Podobný přednes v doprovodu nástrojů je slyšet také ve skladbě „Radio Is Everything“, v níž zaujme citlivé sólo na trubku Michaela Leonharta. Naštěstí se zde jen nerecituje, ale Costello, společně s helsinskými hudebníky, se dokázali také patřičně rozparádit v rockově hutné písni „No Flag“, s vášnivým přednesem hlavního protagonisty, jenž sám nahrál vše od bicích, přes kytarové party hrané na Fender Jazzmaster, na baskytaru Fender Jazz až po hammondky. Tváří se zde jako „rozhněvaný starý muž“ připomínající si své punk-rockové začátky.
Costellův dlouholetý spolupracovník a pianista Steve Nieve má lví podíl na dotváření zvuku nahrávek. Vybral si ke spolupráci pařížské jazzmany Le Quintette Saint Germain, kteří odívají album do jazzově laděného kabátce, jako např. v písni „I Do (Zulu’s Song)“, v níž se line jakýsi hodně zpomalený neworleanský dixieland. Costello zde dokazuje, že umí zpívat, ale jeho hlasová pohoda není vždy samozřejmostí, jako je tomu třeba v písni „They’re Not Laughing At Me Now“. Je také intonačně nejistý v písni s dlouhým názvem, „What Is It That I Need That I Don’t Already Have“, která patří spolu s „Last Confession Of Vivian Whip“ k těm nejslabším.
Elvis Costello však také září jako za starých časů, a to v titulní swingové, „Hey Clockface“, kde se opět zaskví pařížští hudebníci. Výborná je rovněž píseň „I Can’t Say Her Name“, v níž se Costello doprovází na akustickou kytaru v dalším swingovém příspěvku s náramnou trubkou Michaela Gascheho.
Costellovi nelze upřít hledačství a snaha neznít stejně. V písni „Hetty O’Hara Confidential“ zní například rytmus hip hopu, jinde je zakomponována dechová sekce, ale povětšinou album plyne pomalu a líně, tu a tam jen při piánu Steva Nieveho (píseň „The Whirlwind“).
Album oplývá nápaditě zaranžovanými skladbami s pestrou instrumentací, ruchy, pazvuky, chřestěním a ťukáním, jako např. ve skladbě „We Are All Cowards Now“, kde Costello na sebe vrší volné verše. Někdy album působí až ambientně, jindy hodně komorně. Costello si pohrává se slovy i emocemi, melancholie střídá energické pasáže a celá ta žánrově pestrá skládačka dělá dojem panoptika figurek/písní v obchodě s hudebními kuriozitami.
I když se „Hey Clockface“ nezařadí mezi Costellova nejlepší alba, jeho talent a úspěšná padesátiletá hudební dráha je zárukou budoucích hudebních skvostů.
MILAN POLÁČEK