Dvaasedmdesátiletý americký písničkář James Taylor vydal v únoru letošního roku kolekci čtrnácti písní, které doma slýchával, když vyrůstal v Severní Karolíně. Staré a časem prověřené standardy takových autorů, jakými byli např. Henry Mancini, Hoagy Carmichael, Jerome Kern či M.K. Jerome, mu natolik učarovaly, že i přes notorickou slávu známých verzí z broadwayských muzikálů a filmů, se James Taylor vydal na vratkou lávku nových úprav. Spolu s jazzovým kytaristou Johnem Pizzarellim vymýšleli u Taylora v domácím stodolním studiu, v Massachussetts, aranžmá po dobu 14 dní roku 2017. Jejich akustické kytary tvořily kostru a k nim se připsaly nástroje pro celkem 15 muzikantů, mezi nimiž figurovala jména, jako
bubeník Steve Gadd, hráč na dobro Jerry Douglas, ale třeba i Taylorova manželka Caroline, jež si zazpívala v poslední písni alba.
Album se dá pojmout jako hudební ohlédnutí jednoho amerického písničkáře do minulosti a vyjádření úcty písničce, jako hudebnímu útvaru a legendárním skladatelům, jejichž díla se vyjímala ve sbírkách rodičů. Nadčasové melodie s dobovými texty měly vysokou hodnotu pro starší generace posluchačů a dodnes tvoří zlatou pokladnici standardů americké hudby.
James Taylor má zvučný a příjemně zabarvený hlas. Je poznat, že se někdy jen s obtížemi vciťuje do nálady starých písní (ty nejstarší pocházejí z roku 1927). Některé texty jsou tak bezelstné a ryzí, že v dnešní americké rozpolcené době působí jako z jiného světa. Kytarový doprovod tu a tam vyšperkují jiné nástroje, jako např. housle v úvodní skladbě „My Blue Heaven“ či foukací harmonika ve známé „Moon River“, písni ověnčené Oscarem za nejlepší původní píseň, dvěma Grammy a již v minulosti natočilo sedm set umělců. Jazzový standard z roku 1953, „Teach Me Tonight“ laskají hladivé perkuse evokující bossa novu a trumpeta připomene zase Louise Armstronga, jenž ji kdysi také nahrál.
James Taylor se pokouší laškovně swingovat v písních „As Easy As Rolling Off A Log“ nebo v „Pennies From Heaven“ z 30. let. Píseň „Sit Down, You’re Rockin’ the Boat“ je typicky muzikálová, s pomalou částí střídající se s rychlejším ragtimem.
Zato v takové „Ol’ Man River“, z muzikálu Show Boat z roku 1927 a písni zpopularizované Paulem Robesonem, se Taylor jen marně pokouší přijít s něčím původním a nepomáhá ani to, že se, snaží napodobit Robesonův barytón.
Za málo povedenou verzi považuji také píseň „God Bless the Child“, již proslavila její autorka hudby, Billie Holiday. Pro autora této recenze je však naprosto nedostižitelná verze od Blood Sweat & Tears se zpěvákem Davidem Clayton Thomasem z roku 1969.
Album „American Standard“ neoplývá ničím objevným, písně mají střídmá aranžmá a Taylor písně pokorně a uctivě interpretuje. Tam, kde v minulosti s písněmi slavili úspěchy umělci jako Nat King Cole, Glenn Miller, Frank Sinatra, Ella Fitzgerald, Chet Baker, Rod Stewart a jiní, s převážně bigbandovýmí úpravami, tam se James Taylor pokusil o jednodušší, modernější pojetí. Rychlejší skladby na albu vynikají určitou invencí, i když swingové pasáže mu vždy nesedí.
Album „American Standard“ je uvolněné i hravé, sentimentální i předvídatelné.
Že by Taylorovo dvacáté album bylo úplně zbytečné? Posuďte sami.
***
MILAN POLÁČEK