Ještě jsme se nedohodli

jeste_jsme_se_nedohodli

 

Ještě jsme se nedohodli sú zásadnou kapelou brnenskej  undergroundovej alternativnej scény . Vznikli v roku 1981. Este v časoch hlbokého socializmu svojou nekompromisnou hudobnou produkciou narobili vtedajším mocipánom a idealógom nejednu vrásku. Rozprávali sme sa s basgitaristom a textárom Karlom Davidom. 

 

Vznikli ste roku 1981 ako kapela kvôli tomu, aby na vás leteli holky? 

Kdysi dávno, ještě před Listopadem, jsem to  uvedl jako důvod, proč hrajeme, v jednom rozhovoru,  a  od té doby se to tak traduje. Ale byla to tehdy spíš provokace a výsměch korektnímu a uvědomělému rozumování rockerů té doby. Hráli jsme proto, že nás to bavilo a  stejně nás bavilo  smát se takto lži ve které jsme měli žít. I název „Ještě jsme se nedohodli“ vznikl omylem, když si před našim prvním veřejným vystoupením pořadatel „Valné hromady“ Honza Kříž špatně vyložil mou odpověď na otázku: A jak se jmenujete? Tak nás uvedl na plakátě a my to tak nechali. 

 

Spoločne s kapelou Třírychlostní Pepíček ste v 80. rokoch patrili k základným predstaviteľom brnenskej alternatívnej scény. Aké boli vaše hudobné začiatky? 

První koncert byl na soukromém večírku pro širší okruh přátel, zpěvák v rudém ribanu měl z podkolenek obludně velké přirození, a za námi visel obraz Brežňěva v pionýrském šátku, já hrál v letecké uniformě pana Filipa atd., atd. Rozhodně  jsme na žádnou hudební kariéru nepomýšleli, chtěli jsme se hlavně dobře bavit a myslím, že si to při tom s námi užilo docela dost lidí.  

 

V časoch totalitných boli hudobné nástroje veľmi drahé. V našej kapele CHVM sme si ich vyrábali svojpomocne, alebo nám pomáhali šikovnejší kamaráti. Boli ste na tom podobne? 

Ano, elektrofonická kytara s aparátem pro nás byla na hranici dostupnosti. Standa ji sice už na gymnáziu měl a já si baskytaru také pořídil, ale našim kytaristům zvyklým na klasické party se líp hrálo na akustické kytary, tak je opatřili vlastnoručně vyrobenými snímači, přilepenými pod struny plastelínou. Navíc koníčkem Staníka Filipa - našeho kytaristy, byla práce s pájkou. Postupně vybavil celou kapelu vlastnoručně vyrobeným aparátem s vskutku originálním designem. Části aparátu – efekty byly v prázdných konzervách nebo plechovkách od čaje, zesilovače v krabicích z pozinkovaného plechu, reprobedny z neohoblovaných fošen. Žádný náš koncert se dlouhé roky neobešel bez zásahu pájkou, ale aspoň jsme tak měli kouřové show. Pak došlo i na Standou vyrobené nástroje - bezpražcové kytary. Ta první, takzvané prkno, byla  vlastně buková parketa opatřená  strunami a snímačem. Na prkno jsem pak hrál v některých skladbách třicet pět let a hrál bych na ně dodnes, kdyby mi v prosinci 2018 v Praze po koncertě nevykradli auto. Kdyby na ně někdo natrefil, budu vděčný za upozornění, je nám všem po prknu smutno. Mimochodem, některé Staníkovy nástroje budou  na konci tohoto roku vystaveny v Národním technickém muzeu.

 

V roku 1986 som sa dostal k nahrávke z Rockfestu v Prahe. Tam ste nekompromisne odohrali všetky svoje piesne, ktorých texty isto neboli po vôli vtedajšej vládnej garnitúre. Nemali ste problémy so štátnou bezpečnosťou? 

Naše vystupování bylo na konci roku 1982, v době největšího ohlasu přerušeno na rok vojenskou službou, takže náhle nebylo co vyšetřovat. Než jsme začali hrát po návratu chvíli to trvalo, pak jsme také měnili název, vystupovali jsme jako „Králíci“ nebo „a hosté“. Nicméně zájem byl, Jiří Macur se z výslechů několikrát omluvil ze zdravotních důvodů, výslech absolvoval Standa Filip, měl spíš charakter pohovoru s vyjádřením nelibosti nad naším repertoárem. Na mě se státní bezpečnost jen v následujících letech  byla informovat v práci, ale nevím, jestli to spíš nesouviselo s tím, že jsem doma na cyklostylu rozmnožoval texty a knihy pro Petra Cibulku. 

 

Absolvovali ste v dobách totality tzv. prehrávky? 

Citoval bych sebe v Melodii (1991): „Nikdy jsme se nebrali moc vážně, nesnažili jsme se ani o tehdy nutné přehrávky ani o získání zřizovatele, z tehdejšího hlediska jsme vlastně jako kapela ani neexistovali. Asi v nás byl odpor vůči institucím takový, že nám přišlo absurdní institucionalizovat se, byť i jako rocková kapela.“ Shánění razítek jsme prostě nechávali na pořadatelích. A mám obavu, že někteří pak za to nesli následky. Navíc dost koncertů bylo vyloženě undergroundových nebo soukromých.

 

Kľúčovou postavou brnianskej alternatívnej scény bola Lenka Zogatová. Menežovala aj vás? 

Naším klasickým manažerem nebyla, ale prosadila nás třeba na zmiňovaný Rockfest a myslím, že i na další akce. Ale především nás neustále povzbuzovala svým soustavným přeceňováním našeho repertoáru. 

 

Ako koncertujete po Nežnej revolúcii? Je tých koncertov viac alebo menej?

Nevedli jsme si deník, neschovávali kalendáře a o našich koncertech tak přehled nemáme. Teď  hrajeme málo, ale spíš proto, že nemáme nový repertoár, nových písniček přibývá tempem limitně se blížícím nule. Navíc dříve jsme hráli skoro zadarmo, teď chceme regulérní honorář. Ale třeba v roce 2015 jsme měli osm koncertů, což je na nás docela dost. Hlavně se ale mění publikum a ohlas, na začátku osmdesátých let, kdy ty písně zachytily pocit té doby, jsme hráli pro zaplněné sály, kde bylo občas třeba i dva tisíce nadšeně reagujících diváků, což už dnes nezažíváme. 

 

Ako členovia kapely ste boli aj spolužiaci na vysokej škole. Čo robíte v osobnom živote? 

Byli  jsme všichni spolužáci ze stejného ročníku už na gymnáziu. Standa a Jiří pak absolvovali odbornou fyziku a pracovali v oboru. Jiří posléze jako docent  přednášející informatiku, Standa kromě jiného jako asistent na FAVU – VUT v ateliéru multimédií. Petr Liška se od absolvování VUT živí jako projektant a statik. Petr Hromádka je dnes velmi pilný autor scénické hudby, napsal hudbu už pro několik set divadelních představení. I Petr Zavadil se živí hudbou, jednak jako kytarista a autor v kapelách Mucha a Ty syčáci, jednak jako manažer několika dalších kapel a majitel malého nahrávacího studia. Já jsem po absolvování biologie a chemie krátce učil, pak pracoval jako manažer a režisér v HaDivadle, Kabinetu múz a pražské Pyramidě. V roce 1999 jsme s manželkou rozběhli u nás na vesnici v Želeticích výrobu ručního papíru a tak se živím dodnes.

 

Petr Zavadil je od vás mladší asi o 15 rokov. Prečo ste ho angažovali?

V letech 1991 – 1996 jsme s Petrem Zavadilem a Petrem Hromádkou hráli v divadelní kapele Kabinetu múz – Cabinet music a občas i v Doors revivalu. Absolvovali jsme s převzatým repertoárem asi dvě stě vystoupení, hlavně s muzikálem HaDivadla „Hvězdy na vrbě“. Během té doby jsme se sehráli i spřátelili. Když potom odešel z kapely Ještě jsme se nedohodli i nástupce Jiřího Macura - Ivo Horák, Petin jako skvělý muzikant přirozeně zaplnil mezeru na postu kytaristy. A nejenom to. Myslím si, že naše písně fungují kromě toho i proto, že ten nihilismus v nich je opravdový. Na naší kapele nám nikdy nijak zvlášť nezáleželo a tehdy byla v naprostém rozkladu. Petin nás přesvědčil, že hraní má smysl a jako hudební profesionál a manažer zajistil normální praktické fungování, dokonce jsme začali psát a hrát i nové věci. Popravdě řečeno, to že doposud vystupujeme, je hlavně jeho zásluhou.

 

Blíži sa 40. výročie vzniku vašej kapely. Chystáte nejaké špeciálne oslavy? 

Ještě jsme se nedohodli.

 

ĽUBOŠ DZÚRIK
Foto Anton Julény

Článok patrí k časopisu: