Vydanie kolekcie 8 CD zachytáva nahrávky z rokov 1958-1972. Karel Velebný (17. 3. 1931 - 7. 3. 1989), meno, ktoré nepozná snáď len najväčší jazzový ignorant a ktoré musí rezonovať každému hudobníkovi a fanúšikovi jazzu. Hudobný pedagóg, vibrafonista-samouk, hráč na všetky plátkové hudobné nástroje, humorista, vynálezca Járy Cimrmana, glosátor, to všetko sú prívlastky, ktorými možno titulovať tohto vzácneho človeka. Jeho legendárnymi zoskupeniami prešli azda všetci jazzoví muzikanti, ktorí v tom čase a aj dnes niečo znamenali a znamenajú.
Či už vezmeme Studio 5, ktoré v päťdesiatych rokoch založil s kontrabasistom Luďkom Hulanom, ktoré absorbovalo moderné prvky cool jazzu a west coustu do svojej pôvodnej tvorby, ako zaznamenáva prvé CD Modern Jazz, alebo jeho doživotná formácia SHQ (ostatné CD), ktorou prešli, okrem iných Laco Deczi, Jiří Mráz, Karel Růžička, Jiří Stivín, Josef Vejvoda, Petr Kořínek, neskôr Emil Viklický, František Uhlíř či Milan Vitoch.
SHQ má odvodený názov od Divadla Spejbla a Hurvínka, kde mala formácia zázemie. Velebný mal rád toto prostredie azda aj preto, že malo blízko k humoru, ktorý mal tak rád. Bol to básnik života. Nenávidel faloš a pretvárku, v päťdesiatych rokoch a v časoch normalizácie tak bežnú. Ignoroval pahudbu, ktorej, ako hovoril, je okolo nás „několik habadějů“. Klamal chudým zovňajškom mal sedem dioptrií a pôsobil navonok trochu akademicky. Bol však spontánny a rád sa odviazal na plné pecky.
Petr Zvoníček v spomienkach a príhodách na Karla Velebného píše: „Pokud potřeboval někoho shodit, s tváří Bustera Keatona ho výrazně pochválil. V roce 1962 byl vyzván, aby jeho SHQ reprezentovalo československý jazz na VIII. světovém festivalu mládeže a studentstva v Helsinkách. Neúčast odůvodnil tím, že jsou skupina komorního jazzu; hrají výhradně v komorním prostředí a jeho od dětství, jakmile vidí najednou hodně lidí, okamžitě rozbolí břicho, na což má papíry od lékaře. Jindy zase ve výtahu šéfredaktorovi Melodie oznámil: Pane doktore, to jsem si početl, jak jste napsal o festivalu sovětské písně v Alma-Atě.“
Alebo jeho legendárny životopis, ktorý v čase normalizácie musel každý o sebe napísať, koluje dodnes ako legenda medzi žiakmi jazzového konzervatória a známymi: „Prostředí, kde jsem vyrůstal, bylo celkem poklidné. Otec úředník, matka v domácnosti. O politice jsme se doma nebavili, stačilo to, že u babičky v hospodě byly často schůze různých politických stran. Za války byl snad otec v nějaké podzemní organizaci, ale jistě to nevím, nikdy o své práci moc nemluvil a po válce, kdy jsem začal hrát a zajímat se o hudbu, jsem také rodiče neunavoval svými chvalozpěvy na hudbu. Po stránce politické to u nás bylo slabé. Politicky se nikdo neangažoval. Ani moje starší sestra, která vystudovala práva a teď je zaměstnaná v Teplotechně. Když jsem se oženil, s našimi jsme se rozešli ve zlém, naši měli pro mě totiž jinou nevěstu. Rodiče jsou už dávno po smrti, budiž jim země lehká. Politická situace v letech 1968 a 1969 musela být správná, protože jinak by to strana nedovolila. Můj vztah k náboženské ideologii je zdrženlivý, jako koneckonců ke všem jiným ideologiím. Než jsem nastoupil na lidovou školu umění v roce 1970 jako učitel (LŠU Václavské nám. 3), pracoval jsem jako hudebník u mnoha různých zaměstnavatelů. Časový sled si bohužel nepamatuji, neboť mám nový občanský průkaz. Mohu ale místopřísežně prohlásit, že jsem se živil hudbou vždy poctivě a daně jsem vždy řádně platil. Styky se zahraničím se týkají převážně mé koncertní nebo pedagogické činnosti, například posledních čtrnáct dní jsem v čilém styku s nakladatelstvím NOMOS v BadenBadenu a s rozhlasem Süd West Funk, kde projevili zájem o naši hudbu. Je to v jednání na Pragokoncertu.
Jsem ženat, mám dvě dcery, tchán umřel, tchyně žije se psem a papouškem v našem domku. Žena je odbornou referentkou na ONV v Praze 2, dcera Barbora letos maturuje a dělá přijímací zkoušky na VŠ UMPRUM, Tereza chodí do 6. třídy. Obě se učí dobře. Zdraví máme celkem slušné, kupujeme hodně ovoce, pokud je k dostání, ať to stojí co to stojí. Také poslední dobou všechny peníze projíme. V roce 1974 jsem dostal od NVP Cenu Jaroslava Ježka a v roce 1976 v Brně Cenu Josefa Blahy."
Takto aspoň trochu o Velebnom ako človeku.
Nahrávky, ktoré si môžete vypočuť, sú zo všetkých dostupných zdrojov. Na CD Rodinná kronika zachytávajú obdobie 1962-63 sú pozbierané z rôznych Supraphonských samplerov. Velebný tu hrá na celú plejádu nástrojov. Od vibrafónu cez tenor saxofón, bongá až po basklarinet. Velebného humor sa často prejavuje aj v názvoch jeho skladieb - Paže pážete, Pět dodeka… Prvá nahrávka SHQ - SH Kvintet vznikla v roku 1965 v Supraphone a môžeme na nej počuť aj Laca Decziho či Laca Troppa na bicie. To už mal súbor za sebou aj zahraničné vystúpenia, všetky úspešné, v Blede či Berlíne na festivaloch, ale aj vo Švédsku. V šesťdesiatych rokoch sa predsa len ľady trochu pohli.
Na ďalšom CD SHQ a přátelé, je veľká plejáda hudobníkov, ktorí si to vyslovene užívali. Na klavír hosťuje Joachim Kühn z Nemecka, na basu počujem Jiřího Mráza (George Mraz), ktorý v roku 1968 emigroval a potom dva roky hrával s Oscarom Petersonom či v legendárnom modernom big bande Thata Jonesa a Mela Louisa, a mnohými inými jazzovými hviezdami. Samotného Velebného tu môžeme mimo iného počuť aj na klavír.
Z roku 1966-67 sú nahrávky na CD Ztráta nalezeného syna. SHQ doprevádzali recitáciu Jana Třísku, ktorý recitoval verše Václava Hraběte. Bola to vtedy veľmi moderná prezentácia poézie po vzore amerických beatnikov. V roku 1968 natočila zostava s Jiřím Stivínom aj dve LP platne pre západné vydavateľstvá SABA a ESP, čo svedčí o tom, že zoskupenie skutočne patrilo v tej dobe k európskej špičke.
Moderne zaranžované ľudové piesne sú zachytené na CD z roku 1971 pod názvom Jaromír Hnilička & Karel Velebný - Týnom Tánom. Nahrávka bola zrealizovaná s poprednými sólistami orchestru Gustáva Broma. Je plná výborných a vtipných nápadov a znamenitých výkonov. Je čarovné počúvať, ako sa aranžéri pohrali a zoswingovali notoricky známe pesničky.
Velebný mal rezervovaný vzťah k nastupujúcej fusion music, alebo, ako sa vtedy hovorilo, jazz rocku.
V roku 1971 natočil tradicionalistické LP Motus s kontrabasom, vibrafónom, tenorom a bicími. Nahrávka sa hrdo hlási k odkazu Johna Coltranea - krásna balada Vzpomínka na Milesa Davisa, ktorý, pravda, bol už vtedy niekde inde.
Modernejšie prvky nabrala Velebného hudba až na albume Jazzové nebajky, ktoré Česká jazzová spoločnosť vyhlásila za najlepšiu jazzovú nahrávku pred rokom 1989. Nežnej revolúcie sa Karel Velebný, žiaľ, už nedožil.
Celá kolekcia je dôkazom toho, že v bývalom Československu jazz mal vždy svoje miesto, že tu boli a stále sú skvelí interpreti a skladatelia, medzi ktorými sa Karel Velebný radil na popredné miesto. Na Berklee College of Music bol jedným z mála európskych pedagógov.
Okrem toho sa preslávil aj ako autor objavných, dvojdielnych Jazzových praktík, skrípt Metodika jazzové improvizace a Stupnicová cvičení, kde uplatnil nielen svoju erudíciu, ale aj neobyčajný zmysel pre humor. Napríklad: „Na nikom nepoznáte zápas člověka s hmotou lépe než na bubeníkovi; ale na bicí nástroje možné je také hrát.“
JÁN GRAUS
citácie z článku: Petr Zvoníček - Karel Velebný / REFLEX 19.3.2009