Kdyby někdo chtěl zmapovat historii naší bluesové, rockové nebo jazzové hudby, mnohokrát narazí na jméno Luboš Andršt. A právem, protože Luboš Andršt nechyběl během svých téměř pětapadesáti let hraní u mnohého zajímavého a zásadního v domácí populární hudbě. Alba „Město Er“ nebo „Capricornus“ dávno patří do zlatého fondu, skupina Energit se stala pojmem již v sedmdesátých letech minulého století a kdo z našich bluesových kytaristů si mohl zahrát s B. B. Kingem?
Kniha „Ještě hraju ve stoje“ (vyd. Galén) vznikala jako bilanční rozhovor k Lubošovým sedmdesátinám. Oba autoři (Ondřej Bezr a Luboš Andršt) vytvořili koláž chronologicky vedeného Andrštova muzikantského příběhu, proloženou tématy obecnějšími, a doplnili ji epizodami, které Luboš napsal „za domácí úkol“ sám.
Pre Nový Populár sme ako ukážku z knihy vybrali kapitolu o skupine Blues Band, spoločnom česko-slovenskom projekte Luboša Andršta a Petra Lipu.
V roce 1980 jsi založil první podobu svého Blues Bandu. Byl to výsledek dlouhodobé potřeby vrátit se k tomuhle žánru, nebo nějaký momentální impuls?
Že by mi spadlo na hlavu jablko a já založil Blues Band, to ne. Spíš to byl posun po životní spirále. Už jsem měl leccos za sebou, bigbít, fusion, jazz, ale pořád jsem měl pocit, že mi něco chybí. Uvědomil jsem si, že tady nejsou žádné bluesové kapely. Samozřejmě, někteří bigbíťáci nebo folkaři, nějakou tu „dvanáctku“ vždycky zahráli. Ale nebyla tu kapela, která by měla blues jako svůj program. A to byla země neoraná, protože blues je přece jen taková pohonná hmota jazzu a rocku. Došlo mi, že když takovou bluesovou kapelu nedám dohromady já, neudělá to nikdo. Osmdesátý rok byl pro mě docela nadupaný. Hrál jsem s kapelou Jiřího Stivína a dohrával s Energitem, který pomalu končil. Hrál jsem akustická dueta s Emilem Viklickým nebo se Zdeňkem Hráškem. Do toho jsem dopisoval a nahrával ve Smetanově divadle „Capricornus“, ale na blues jsem si čas udělal. Poprvé jsme zahráli 24. června 1980 v pražské Baráčnické rychtě.
Druhou hlavní figurou byl Peter Lipa. Jak jste se dali dohromady?
Na jazzovém festivalu v Bratislavě jsme si zajamovali. A pro mě to bylo zjevení, protože když se před ním řeklo, že bychom si mohli dát třeba „Born Under A Bad Sign“, nejenže to znal, ale taky to uměl zazpívat. To byla v našich muzikantských kruzích naprostá výjimka, on prostě uměl bluesové standardy. A tak jsem si řekl, že to asi bude ten pravý. Peter tehdy zpíval ve Skandinávii v baru, ale už mu končila smlouva a byl volný, takže mi napsal, že pokud budu zakládat kapelu, rád by v ní zpíval. A tak jsem ji začal dávat dohromady. Úplně na začátku z muzikantů z Energitu. Nejdřív s námi hrál Rudla Ticháček a myslím, že na basu Honza Vytrhlík. Na bicí jsem vzal Alana Vitouše, se kterým jsem hrával s Jirkou Stivínem. A už jsem se domluvil s Ondřejem Konrádem na foukačku.
Na toho jsi přišel jak?
Už jsme se znali z nějakých jamů. Jak se někde objevilo blues, Ondřej tam nechyběl, spíš tam byl hodinu předem… No, takže v tomhle posazu jsme odehráli pár prvních koncertů. Ale než jsme začali pořádně jezdit, začalo se to sypat. Alan Vitouš byl tehdy členem sekty Svědků Jehovových a když viděl lidi, kteří na nás začali chodit, řekl, že pro tyhle „džínový bundy“ nehne ani prstem. Pro něj to byly ztracené duše, které nedojdou spasení. Takže odešel. Na jeho místo jsem vzal Jardu Helešice a vzápětí mi zničehožnic zavolal Guma Kulhánek, kterého jsem už před tím oťukával, že s Honzou Kubíkem odcházejí od Evy Pilarové, protože se pohádali nebo tak něco.
Říkali ti o co?
Nevím přesně, ale asi to byla klasická „ponorka“. Jednou prý po koncertě zakalili a ráno zaspali. Kapela jim dala lekci a schválně odjela autem bez nich, takže za nimi museli vlakem. Na Honzu prý jindy zavolali policii, aby mu dali dýchnout, že pracuje pod vlivem. Policie přijela a ptala se, tak kdo z vás je ten řidič? A někdo povídá, to není řidič, ale saxofonista. A policie řekla, opilý muzikant nikoho neohrožuje a odjeli. Tohle by ti nejlíp převyprávěl Guma, já jen prodávám, jak jsem koupil. Pro mě bylo podstatné, že odtamtud vypadli. Tohle byla posila, jakou jsem potřeboval, okamžitě jsem se s nimi domluvil a v téhle formaci, tedy s Gumou, Honzou Kubíkem, Jardou Helešicem a Ondřejem Konrádem jsme vlítli na scénu a začali jezdit jako diví. Měli jsme samozřejmě výhodu, že žádná jiná podobná kapela tady nebyla, takže jsme měli hraní opravdu hodně.
Sehrálo v tom roli, že bigbít tady skoro žádný nebyl, a vy jste ho s tím bluesovým repertoárem v podstatě suplovali?
Já nikdy nic nesuploval. Hraju, co mě baví, a držím se toho celý život. Nic spektakulárního v tom nebylo. Vážně nemůžu za to, že bolševik neměl rád nejdřív jazz, potom rock, folk, novou vlnu, celou americkou scénu a nevím z čeho všeho měl ještě nahnáno. Největší pogromy na rockovou scénu dopadly v sedmdesátých letech. Pak začalo normalizační sevření částečně slábnout. Petr Hrabalik ve výčtu rockové muziky osmdesátých let uvádí 91 hlavních kapel a mezi nimi po právu i náš Blues Band. Určitě jsme splňovali základní kritéria bigbítu: rytmika byla jasně rocková a hráli jsme nahlas, opravdu jsme to dost solili. Navíc tam byl ještě vnitřní rozměr bluesové muziky, a tím je rock´n´roll, tedy dostatečně silný vzkaz, aby to nebylo jen mlácení prázdné slámy. Hráli jsme to tak, jak se to má hrát. Takže to zabralo. V šedesátých letech tuhle muziku hrála snad každá druhá kapela na světě. Jenom my, tady za železnou oponou, jsme měli skoro dvacet let zpoždění.
Jaké byly na Blues Band první reakce?
Pamatuju si, že za mnou přišlo několik lidí, kteří říkali: „Jé, tak ty ještě umíš hrát? My jsme si mysleli, když jsi začal hrát ten jazz s Viklickým, že už jsi úplně vyřízenej“. Zřejmě jim to nic neříkalo. Takže když jsem začal hrát jako dřív, na elektrickou kytaru s overdrivem, příjemně jsem je zaskočil. Na druhou stranu Jan Rejžek někde mudroval, co za tím vězí a jestli v tom není nějaké komerční hledisko. Ale žádný kalkul s „popularitou“ tam nebyl, vůbec jsme nepočítali, že nás čeká drahých sedm let, kdy budeme jedna z top kapel, které hrají ve velkých sálech a na všech rockových, ale i jazzových festivalech, to byla samozřejmě naše výhoda. No a když bylo zrovna málo těch větších sálů, klidně jsme hráli po klubech. K tomu byly tu a tam i nějaké televize, vydali jsme dvě desky, takže jsme měli pořád co dělat, jezdili jsme i čtrnáctidenní šňůry a bylo to někdy dost únavné. Nicméně, těm zpěvákům z pop music jsme se stejně nemohli rovnat. Ale v rámci rockové scény jsme na tom byli dobře.
Předpokládám, že na začátku jste asi hráli výhradně americké standardy. Pak jste ale začali s vlastními věcmi, které měly slovenské a – vzhledem k Lipově národnosti trochu paradoxně – taky české texty. Od koho ta myšlenka vzešla?
Potřebovali jsme vydat desku. A v té době nebyly anglické texty myslitelné. Tedy, šlo by to, ale to by tu desku musela vydat Artia, která českou hudbu prodávala do zahraničí, samozřejmě toho „spřáteleného“. Takže nám na Supraphonu řekli, že tak dvě, tři anglické písničky skousnou, ale zbytek, rozhodně minimálně padesát procent, musí být česky nebo slovensky. Až u druhé desky jsme udělali dvě verze, jednu českou a jednu na vývoz, kterou Peter přezpíval anglicky. Nicméně většinu písniček na první desku nám otextoval Pavel Kopta a jeho texty byly tak skvělé, že je Peter zpíval i na koncertech, i když by nemusel, tam se něco odzpívat anglicky dalo. On měl Kopta pro tuhle muziku „ciťáka“ a kromě toho byl muzikant. Když jsem u něj texty objednával, chtěl po mně notový záznam zpěvu, ten jsem mu samozřejmě rád dal, a on tam nasázel slova přesně tak, aby to zařezávalo po slabikách, aby se to dalo dokonale frázovat, což u českých textařů není vůbec běžné. Byly to zdaleka jedny z nejlepších bluesových textů v češtině, jaké jsem kdy v životě viděl.
První album Blues Bandu „Blues z lipového dřeva“ je živé. To nebývalo a dodnes není obvyklé, aby kapela debutovala koncertní nahrávkou.
Jak už jsem naznačil, my původně neměli žádné extra velké ambice. Prostě jsme si chtěli zahrát blues, protože jsme ho měli rádi, bavilo nás to. To bylo všechno. A tak jsme si řekli, když už máme točit desku, ať je taková, jak nám to jde nejlíp. Byli jsme vyloženě koncertní kapela, v tom byla naše síla. Proč máme vymýšlet nějaké studiové triky? Krom toho člověk neví, jestli mu to v tom studiu zrovna sedne a jaký bude produkční tým. Na tyhle věci jsme tehdy neměli žádný vliv a když jsme nebyli s výsledkem spokojení, stejně to vydali. Byla to jednoduše socialistická fabrika, která musela plnit plán. Takže jsme se rozhodli tomuhle předejít a natočit desku live. Měli jsme dohodu se Supraphonem, že jim přineseme hotový master a oni do něj nebudou zasahovat. Pracoval s námi zvukař Petr Kocfelda, kterého na Supraphonu respektovali, věděli, že nahrávka bude mít požadovanou kvalitu a splní všechny normy. Petr měl přenosný osmistopák, natočil tři koncerty a pak jsme vybrali ten nejlepší. Který byl, jestli se nepletu, v Českých Budějovicích.
Dělaly se nějaké dodatečné opravy?
Ne. Jenom jsme to sestříhali. Ale jinak se do toho ani zasahovat nedalo, protože když točíš živě, jsou tam velké přeslechy jednotlivých nástrojů. Proto taky zvukaři živáky nemají moc rádi, víc jim vyhovuje, když je každý nástroj nahrávaný zvlášť a dá se s ním hýbat. Ale pro muzikanty je lepší nahrávat společně, lépe se slyší, hrají víc pohromadě, hudba se víc semkne. Proto taky často bývají studiové nahrávky, vzniklé pomocí playbacků, dost sterilní.
To je myslím problém druhého alba Blues Bandu „Škrtni, co se nehodí“. Ta mi vždycky připadala dost studená.
Upřímně řečeno, ta deska se nám vymkla z ruky. Hodně ji poznamenal další Svědek Jehovův, bubeník Pavol Kozma. Ten trval na tom, že bubny musejí být „gateované“. To se dělá tak, že se do virblu pustí velký hall a kompresor ho za zlomek sekundy „zavře“. Takže se ozve rána na buben s takovým prostorovým ocasem, který hned zase zmizí. Je to typicky „osmdesátkový“ disco sound. Když se podíváš na studiovou sestavu kapely, zjistíš, že tam zas všichni na slovo vzatí bluesmani nebyli. S bluesovou tradicí si nelámali hlavu a každý chtěl být hlavně in a ukázat všechno, co umí. Asi jsme to neměli vydávat pod praporem Blues, ta sestava byla do jisté míry ambulantní a zněla jako fusion. Nakonec jsme pár věcí z té desky hráli na koncertech, tam to bylo v pohodě, a jednu z nich, tu úvodní, mám v repertoáru dodnes. Tu si pak Ramblin Rex přetextoval na „There You Go“, hráli jsme ji s ním, a teď si ji docela oblíbili kluci z obnoveného Energitu, takže ji hrajeme dál. Nebylo tam zase všechno tak špatné, ale ta deska zrovna nevynikala stylovou čistotou.
Stylová „nečistota“ asi není ten hlavní problém, spíš ten chladný zvuk.
Takže „cool blues“? Všecko se playbackovalo, aby to bylo perfektní. Použili jsme tehdejší novou technologii nahrávání a trochu z toho vyprchal ten bezprostřední lidský faktor. Celá kapela byla v takovém mezidobí. Peter se po těch letech vracel k jazzu. A já musel najít do kapely novou bluesovou krev. Ukázalo se, že i když dáš dohromady ty nejlepší muzikanty, nemusí ještě vzniknout nejlepší nahrávka… občas se kouzlo nepovede. Taky dobrá zkušenost.
A proč se tedy sestava Blues Bandu s Peterem Lipou rozešla? Jen kvůli jeho jazzovým ambicím?
Peter se už předtím, než jsme spolu začali hrát, objevoval v evropských žebříčcích jazzových zpěváků, takže ho mohli znát jazzoví fanoušci například z Revival Jazz Bandu, ale řekl bych, že opravdu známou osobností v Čechách se stal až s Blues Bandem. Paralelně zpíval s T+R Bandem a postavil si vlastní kombo. Měl ale i jiné aktivity, například organizoval Bratislavské jazzové dni a vystupoval jako moderátor. Bylo stále těžší najít volné termíny. Jistý předěl nastal, když mu na Slovensku v roce 1987 tehdejší režim udělil titul „zasloužilý umělec“. Mám dojem, že takový titul byl pro, obrazně řečeno „bluesového rebela“, spíš danajský dar. Lidi začali mít odstup, sály už nebyly tak plné jako dřív.
Takže to byl rozchod ve zlém?
To vůbec ne. Já se s nikým nerozcházím ve zlém. Personální otázky beru velmi pragmaticky. On to žádný rychlý rozchod ani nebyl, nesedli jsme si a neřekli, že končíme, spíš to byl takový fade out. Peter měl hodně práce, věčné cesty do Prahy ho unavovaly, zařizoval si vlastní agenturu, jednoduše si začal budovat sólovou kariéru. Ostatně, v dalších letech jsme si spolu mnohokrát znovu zahráli a když je vhodná příležitost, děláme to dodnes.
Jak jste absenci zpěváka vyřešili?
Nějaké koncerty odzpíval Ondřej Konrád a jednu dobu jsme doprovázeli polského kytaristu a zpěváka Tadeusze Nalepu. To byl hodně zajímavý člověk.
Jak jste k sobě přišli?
O Tadeuszovi jsme věděli, ale první kontakt s ním myslím navázal Ondřej Konrád. Mít v kapele zpěváka z jiné země jsme mohli, podobný status měl vlastně i Peter. Takže další zahraniční host nebyl problém, zvlášť když to byl Polák. Tadeusz byl v té době už trošku zdravotně rozsypaný z alkoholu. Měl nemocná játra, musel se hlídat, nesměl si dát ani malé pivo. Což bylo pro samotné hraní velké plus. Já nevím, možná předtím měl nějaké kritické roky, ale s námi byl v tomto ohledu naprosto v pořádku. Měl zajímavý repertoár, takový zádumčivý, jak to u těch polských kapel bývá, mívají takový příklon k severské hudbě, je u nich cítit sníh, dlouhá zima, prázdné prostory, ledové moře. Například Niemenovy skladby bývaly taky takové „nehostinné“.
Taky jste někdy v té době hráli s Paulem Jonesem z Manfred Mann, jestli se nepletu.
Ano, toho sem přivezl Pragokoncert a nebyl tu nikdo jiný, kdo by ho mohl doprovodit. Aby si vzali celou jeho kapelu, na to neměli prachy. Byl čerstvě ženatý, chtěl si udělat výlet, takže přijel s novomanželkou a udělali jsme šňůru. Kromě zpěvu hraje výborně na foukačku. Bylo to fajn a dobrá zkušenost.
A Katie Webster?
Tu jsme doprovázeli jenom na jazzovém festivalu v Karlových Varech, protože taky přijela bez kapely. Už je po smrti, ale byla úžasná. Skvělá zpěvačka. Přestože to byla ženská, zpívala jako B. B. King. Uměla všechny ty jeho kudrlinky. On ji ostatně měl taky hrozně rád a bral si ji na svoje desky s hosty. A hrála výborně na klavír. Takže to byl super zážitek. V ní to prostě bylo, až to člověka chytlo za srdce.
ONDŘEJ BEZR
www.galen.cz