Rudy Linka: Na cestě domů... vždycky

Praha, Stockholm, New York a Prachatice – to všechno jsou místa, která Rudy Linka nazývá svým domovem. 

Jeho inspirativní životní cesta a lidé, které na ní potkal, jsou přiblíženy v této biografii plné optimismu, energie, humoru a samozřejmě i hudby. 

Doplňuje ji řada osobních, ručně psaných poznámek a samozřejmě i černobílých a barevných fotografií z různých životních období autora.

 

„Rudy Linka na čas vyměnil kytaru za klávesnici počítače a rozehrál ji se stejnou lehkostí a upřímností jako kytaru. Tahle kniha dobrá není... je skvělá.“

Jiří Suchý 

 

„Často jsem se zájmem a někdy přímo fascinovaně (v Praze, New Yorku nebo na Šumavě) poslouchal Rudyho vyprávění, se kterým mě už před více než dvaceti lety seznámil Jarda Dušek. A smál jsem se: tenhle kluk je tedy ale nešika a smolař! Jenomže pak mi postupně nějak došlo, že z jedné ruiny na Šumavě se stala nejkrásnější chalupa, co znám, a ze začátku nereálného snu se stal největší a nejlepší jazzový festival u nás – Bohemia Jazz Fest... A že ten ‚nešika‘ je jeden z nejschopnějších a nejkreativnějších lidí, které jsem v životě potkal.“

Jan Hřebejk

 

 

 

Ukázky z knihy:

 „Opustit svoji vlast

není lehké, ale vrátit se... vrátit se je možná ještě těžší. Když jsem z Československa odjížděl, neměl jsem o světě ani páru – všechno bylo překvapením. Někdy dobrým a někdy ne tak úplně dobrým, ale bylo to jedno obrovské dobrodružství a skoro každý den něco úplně nového.

Když se člověk vrací do své rodné země, tak si myslí, že ji zná velice dobře, ale to je velký omyl. Země se mění a jedinec také, a nakonec se přijde na to, že vize domova je jen jeden velký sen, který si uchováváme ve svém srdci. A jako každý sen je možná lepší ho nekonfrontovat s realitou.

Z Prahy jsem odjížděl vlakem z hlavního nádraží někdy koncem ledna nebo začátkem února 1980. Vzpomínám si, že pršelo a přišli mě vyprovodit dva kamarádi – Franta Kop a Martin Petras. Oba muzikanti. Martin se mnou chodil na Gymnázium Budějovická a mám pocit, že dodnes hraje na baskytaru. S Frantou jsem hrál od svých 15 let v různých kapelách a on je dnes jeden z nejvyhledávanějších saxofonistů v Česku. I někteří další naši spoluhráči to dotáhli docela daleko.

Jedním z nich byl Vladimir Štancl, který hrál na klávesy a měl dobrý funky rytmus, a hlavně měl Hohner clavinet. Nástroj byl tenkrát skoro důležitější než talent, ale Vláďa měl oboje. Talent i nástroj. Dnes ho lidi znají pod jménem Michal David.

Na peronu hlavního nádraží nebyl skoro nikdo jiný, a tak i ve vlakovém kupé jsem byl úplně sám.

S sebou jsem měl kytaru Ovation, do které jsem dal úplně všechny peníze, co jsem našetřil, a nejen já, ale i moje maminka. Měl z toho být byt, ale nakonec ze šetřeni byla kytara. Díky, mami! Koupil jsem ji v newyorském obchodě Mannes na 48. Ulici mezi 6. a 7. avenue přes „mail order“ a přistála v obrovské krabici na ruzyňském letišti. To jsem pochopitelně tenkrát ještě vůbec netušil, že za několik let budu žít v tom samém městě a do tohoto obchodu, kde nakupovali i Beatles a Bob Dylan, budu chodit alespoň dvakrát týdně. Dodnes si pamatuji ten úžas, když jsem poprvé viděl, jak perfektně kytara seděla v sametem potaženém futrálu, který byl vymodelován přesně na křivky tohoto nástroje. Tuhle kytaru jsem měl s sebou a taky úplně malou tašku přes rameno a v ni knížku Na cestě od Jacka Kerouaca, dvě košile, dva páry ponožek, spodky a ešus. Ešus, protože jsem byl skaut, a každý skaut ví, že bez ešusu se těžko dá přežít. Mam ho dodnes. V ruce jsem měl knížku Hovory s TGM od Karla Čapka, kterou jsem si zabalil do Rudého práva, aby to jako bylo nenápadná. Vůbec jsem nevěděl a dodnes nevím, jestli tahle knížka byla oficiálně zakázaná. To byla snad ta nejhorší stránka komunistického režimu, kdy jsme se mnohokrát začali všichni cenzurovat sami, a vlastně jen tak preventivně „pro všechny případy.“

 

„O čem vlastně moje povídáni je? Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že je to o hledání místa, kterému říkáme domov, a o lidech, které jsem na této cestě potkal. Během psaní jsem si uvědomil, že domov není ani tak jedno geografické místo, ale spíše pocit. Pocit, který máme v našem srdci a který nám pomáhají vyvolat naši přátelé, a vzpomínky, které se k nim vážou.“                                    

(z Epilogu)

 

 

Rudy Linka (* 29. května 1960) si už jako teenager zamiloval jazz, alba si půjčoval z americké ambasády v Praze i od dalších fanoušků jazzu. Hrát začal na housle, ale v roce 1979 absolvoval klasickou kytaru na Pražské konzervatoři, na začátku 80. let pak emigroval do Švédska, kde čtyři roky studoval skladbu na Stockholm Music Institute. Získal švédské občanství a také tam potkal amerického kontrabasistu Reda Mitchella a začal s ním spolupracovat. Ten Linku také později doporučil na Jim Hall Fellowship na bostonské Berklee Collegeof Music. Ve studiu pokračoval na The New School v New Yorku, kam se v roce 1985 přestěhoval. Soukromě pak studoval u Johna Scofielda, Jima Halla a Johna Abercrombieho.

Jeho manželkou je Anna Linka, se kterou má dceru Stephanii. 

Ministrem zahraničních věci Tomášem Petříčkem byl Rudy Linka 2. března 2020 jmenován Vyslancem dobré vůle České republiky.  Od roku 2005 je pořadatelem festivalu Bohemia JazzFest. Na ČT Art moderuje pořad Linka.