VLADIMÍR MIŠÍK * Byl jsem dobrej (úryvok z knihy O. Bezra, 2. časť)

misik

 

Čtvrté vydání knihy „Byl jsem dobrej“ je rozšířeno o povídání Ondřeje Bezra s Vladimírem Mišíkem ve dvou etapách na podzim 2019 a v létě 2020. Oproti minulé edici s protagonistou prožíváme mimo jiné jeho první cestu do Spojených států za nově objevenou rodinou. Náležitá pozornost je věnována vzniku nového a nadšeně přijatého alba „Jednou tě potkám“.

 

Přenesme se zhruba o čtyři roky zpátky. Dva ze tvých nově objevených amerických bratrů Tom a Dan přijeli do Prahy na oslavu tvých sedmdesátin a na premiéru filmu Jitky Němcové Nechte zpívat Mišíka. Vyprávěli ti sourozenci něco o tátovi?

No jasně. Říkali, že to byl takový „charming guy“, okouzlující chlapík s neodolatelným úsměvem. Navíc byl pilotem Pan American, takže všech těchhle předností asi tu a tam využíval. Čili se moc nedivili, že měl někde jinde taky vztah. Ale nebrali mě jako žádného levobočka, to vůbec ne. Prostě mě přijali do rodiny.

 

Dozvěděl ses o tátovi něco, co tě vyloženě překvapilo?

Třeba to, že když už byl v důchodu, stavěl modely letadel. Takové ty velké, metr a půl, co létají a dělají se s nimi různé soutěže. Kterých se táta taky účastnil. To nám vyprávěl Dan, Adamův bratranec Roger to poslouchal s takovým potutelným úsměvem, a dodal: „A vždycky mu to spadlo.“ Ale on se neoblomně zase na příští závody přihlásil s novým modelem. Prý to nepadalo vždycky, bylo to tak půl na půl.

 

Tak to musel být manuálně zručný.

To asi byl, protože když pak byl ještě starší, začal dělat takové skleněné vitráže, různá svítidla a podobně. Nechci komentovat nějakou „uměleckou hodnotu“, o tu tam nešlo, ale moc se mi líbí, že ve stáří neseděl jen na zápraží v houpacím křesle, a nekoukal na ty koně, jak pobíhají okolo. I když to dělal samozřejmě taky. A rád u toho popíjel whisky.

 

Dostal jsi od rodiny po tátovi nějakou památku?

Přivezli mi takovou tu kovbojskou americkou kravatu, říká se jí bolo, jednu jeho vojenskou medaili a kožený stetson se stříbrným páskem. Adamovi dobře sedí, tak v něm občas vyrazí, ale jinak ho máme doma pověšený na zdi. A jinak mám na něj památku ještě po mamince, věnoval jí knihu Williama Faulknera „Sanctuary“. Pokoušel jsem se to číst, ale moje chabá angličtina na to bohužel nestačila. Jinak jsem přečetl asi všechny Faulknerovy knihy, které vyšly v českém překladu, je to můj oblíbený spisovatel.

 

Pochopil jsem, že nikdo z tvé americké rodiny asi umělecké spády nemá…

Ale bacha, táta měl kapelu! Mám fotku, na které hraje v nějakém baru, všichni mají kravaty, táta hraje na kytaru a usmívá se při tom. A synovec Roger se nějakou dobu živil v Los Angeles jako rockový kytarista a zpěvák.

 

Co tedy příbuzní říkají nejen tomu, že se celý život živíš muzikou, ale že v ní, jak měli bratři, kteří přijeli na premiéru filmu možnost vidět, nejsi žádné ořezávátko? Byli na tebe pyšní?

Dan tady měl dvě dcery a ta starší, Heather, pak psala, že si tady připadala jak hollywoodská hvězda. To víš, byla to nejen premiéra filmu, byla k němu i výstava, všude spousta novinářů… Takže to asi vzali tak, že mají někde v Evropě bráchu, který se celkem vydařil.

 

Ale naživo tě zpívat neviděli, že?

To až když pak přijel John s Tomem, zrovna jsme hráli v Praze, tak jsem je pozval. Oni oba milujou Johnnyho Cashe a tuhle část country scény, ve které se vyprávějí fakt dobré příběhy. A přestože zpívám česky, pochopili, že vlastně tady lidi reagují na podobné příběhy. Já jim dopředu poslal dvě kompilace, které mi v minulých letech vyšly, a kde jsou v bookletu texty přeložené do angličtiny, takže zhruba věděli, o čem zpívám. Pochopili, že to, co zpívám, není jen takové to plácání o lásce ve sto padesáti verzích, jako je tomu u pop music. Takže hlavně John byl opravdu překvapený a nadšený. Oni jsou ti Američani hodně spontánní, takže mě po koncertě obejmul a pořád opakoval „it´s great“. Jo, umějí pochválit. A bylo cítit, že to nemyslí jen formálně.

 

Už několikrát jsme v téhle knížce mluvili o tom, jak se tvoji synové potatili. Předpokládám, že i nadále sleduješ jejich hudební dráhu. Maťo v poslední době rozšířil svoje působení i na YouTube. Obzvlášť pozoruhodná je jeho série Kytarová zbrojnice, ve které si s kytaristy různých stylů a generací povídá o jejich vybavení. Sleduješ ji?

Člověče, občas ano, ale ne úplně všechno. To víš, já celý život hraju na akustickou kytaru, takže ty technické věci, krabičky nebo aparatury moc neprožívám. Navíc všichni kytaristé, se kterými jsem kdy hrál, tyhle věci pořád rozebírají, takže já jsem těchhle informací plný a už je moc nevyhledávám. Ale aby to „od starého rockera“ neznělo arogantně: myslím si, že Kytarová zbrojnice je velice záslužná věc, protože spousta mladých kytaristů určitě v některých věcech tápe a rádi se tyhle věci dozvědí od těch zkušenějších. Takže Maťovi samozřejmě držím palce.

 

Vyvíjí se nějak tvůj vztah k Adamově muzice?

Nebudu zastírat, že celý ten trend, nemyslím jen Adamovy, ale obecně elektronické muziky, nijak zvlášť nesleduju, preferuju muziku, která se hraje na různé hudební nástroje, akustické i elektrifikované, mám rád jazz, blues folk… Když z hudby slyším jenom počítač, tak mě to nebaví. Cítím jenom stroj. Mám rád sci-fi a roboty, ale v muzice ne. Ale Adam je prostě můj syn, takže mě samozřejmě zajímá, co dělá. On za mnou občas přijde, něco mi pustí a třeba mi položí takovou záludnou otázku: „Myslíš, tati, že to bude hit?“ Co mu na to můžu odpovědět? „Nevím, já tomuhle počítačovému popu vůbec nerozumím.“ Jen mi občas běží hlavou to známé werichovské memento: „To je blbý, to se bude líbit.“ Ale to samozřejmě Adamovi neříkám… Na druhou stranu musím říct, že jsem si nedávno pustil na sluchátka jeho první album „Parfém“, a připadalo mi to jako docela dobrá deska. Na to, že Adamovi tehdy bylo nějakých šestnáct, sedmnáct, tam jsou některé pecky fakt zajímavé a Adam tam opravdu dobře zpívá.
 

misik

 

Říkáš, že máš určitý odstup od elektronické hudby. V roce 2017 jsi nicméně nazpíval remake Variace na renesanční téma jako duet se synem Adamem, který pro film Bajkeři produkoval Jan P. Muchow, proslulý právě v oblasti elektronické hudby. Byl to, mimochodem, vůbec první externí producent, se kterým jsi za svoji dlouhou kariéru pracoval. Jak k tomu došlo?

O tu písničku hodně stál producent toho filmu. Řekl jsem si, proč ne, a Honzu Muchowa jsem sám doporučil.

 

Na základě čeho? Znal jsi jeho práci?

V roce 2015 firma Indies Scope vydala cédéčko „Bazarem proměn“ s novými úpravami mých písniček většinou od výrazně mladších muzikantů. A Honza Muchow tam nahrál „Stříhali dohola malého chlapečka“. Mně se to líbilo a říkal jsem si, že pro film, určený hlavně mladým, by stálo za to instrumentaci „Variace“ trochu pozměnit.

 

Neobával ses, že Muchow přijde právě s nějakou elektronikou, se kterou nebudeš souhlasit?

Ono to není černobílé, na elektronice určitě něco zajímavého je, to nezpochybňuji. Každá muzika má široké spektrum různých stylů a přístupů. A já neznám zdaleka všecko. Ale Muchowa si vážím A ta verze Variace, kterou jsme dali dohromady u něj ve studiu, je myslím zajímavá. Je to trošku jiný úhel pohledu, který je daný nejen instrumentací, ale třeba i Adamovým zpěvem.

 

Nicméně na ni byly hodně rozdílné názory. Byla přijata vysloveně kontroverzně.

Díval jsem se na nějaké komentáře na YouTube, ale přiznám se, že jsem je ani všechny nedočetl. Někteří jedinci prostě jsou takoví, jací jsou. Když někdo s něčím nesouhlasí a nelíbí se mu to, dobře. Ale jakmile k tomu přidají nějaké vulgarity, tak to nemám potřebu číst a říkám si, ať si trhnou chlapci či děvčata nohou.

 

Hodně lidí se strefovalo právě do účasti Adama, kterého řada tvých fanoušků prostě…

…nemusí, no. Já vím.

 

Ale ty útoky mi připadaly místy dost absurdní. Například tvrdili, že tak mladý kluk nemůže zpívat tak závažný text.

Ti, kdo tohle říkali, si zřejmě neuvědomili, že autor té básně Václav Hrabě zemřel ve čtyřiadvaceti letech a tu básničku dost možná napsal právě v Adamově věku, nebo možná o rok o dva starší. Stejně jako tu, ke které jsme udělali klip k poslednímu albu „Jednou tě potkám“. A tenhle silný text se dá vnímat tak, že touží po setkání s Láskou, ale také tak, že jednou příběh každého z nás prostě skončí. Proč by to nemohl napsat mladý? Anebo proč by se mladý zpěvák nemohl dotknout závažnějšího textu?

 

Neblesklo ti hlavou, že s Muchowem by se dalo udělat i něco dalšího?

No, člověče, blesklo. Ale věci se vyvinuly jinak. My jsme s ETC… byli v té době už asi čtyři roky v situaci, kdy jsme hráli pořád téměř stejný repertoár, ve kterém jsme jen občas nahrazovali některé starší věci jinými, ale stejně starými. Mluvili jsme o tom, že bychom měli pomýšlet na novou desku. Původní představa byla, že se na ní autorsky i hráčsky budou podílet členové ETC… a případně pozveme nějaké hosty z mojí generace, třeba Radima. Chvílemi bylo napětí mezi některými členy kapely, byť po pracovní stránce jsme spolu vždycky vycházeli myslím úplně v pohodě, jenomže nové písničky nikdo nenosil, jen něco málo Pavel Skála a Jirka Veselý, který ovšem v té době odcházel do důchodu. A já měl hotových několik svých věcí.

 

Načež se zčistajasna objevil Petr Ostrouchov. Připomenu ti, co jsi v roce 2006 právě v této knížce řekl o případné účasti externího producenta při nahrávání tvých desek: „Mluvili jsme o tom, ale dospěli jsme k tomu, že se považujeme za natolik vyzrálé chlapíky, že ho nepotřebujeme. My si to děláme sami pro své vlastní pobavení; aby nám do toho žvanil ještě další člověk, to si vůbec nedovedeme představit. Z místních luhů a hájů ostatně nikoho vhodného ani neznáme.“

Ano, máš pravdu, to jsem tak trochu hrdopyšně prohlásil. Ale potřeba producenta vyvstala vlastně z toho, že jsem si uvědomoval, že sestavit nové album jen z těch mých „čuďákovin“ by bylo skoro sebevražedný.

 

Jak jste se s Petrem Ostrouchovem našli?

Shodou okolností taky díky „Variaci na renesanční téma“. Petr mě oslovil, jestli bych si nezazpíval na Českých lvech s Adamem a rovnou nabídl právě „Variaci“. Petr byl totiž ten rok nominovaný za nějakou filmovou muziku a zároveň Jitka Němcová za ten dokument o mně. Takže to vystoupení mělo logiku. No a Petr Variaci hezky zaranžoval, dal dohromady kapelu, která ji pěkně zahrála a když jsem na to pak koukal v televizi, myslím, že to vyznělo docela slušně. No a když jsem pak přemýšlel, co tedy budu dělat s tou novou deskou, když kluci žádné písničky nemají, a blesklo mi hlavou, že bych se jí taky už nemusel dožít, prostě jsem zvedl telefon a Petrovi zavolal, jestli by mi tu desku nechtěl produkovat. A představ si, že mi na to odpověděl, že mi zrovna chtěl volat, jestli bych nestál o to, aby mi produkoval novou desku.

 

Jak jste si vyjasňovali, jak by měla znít?

Moje původní idea byla, že na ní budou hrát všichni muzikanti z ETC… Ale Petr mě nakonec přesvědčil, že by si představoval trochu jiný zvuk, vlastně jako takové – v uvozovkách – nearanžované pecky. A tak to taky vznikalo, přímo ve studiu, bez nějakých velkých příprav. Muzikanti si pustili můj demáč, naučili se harmonii, chvíli si povídali o tom, co a jak budou hrát a dali se do toho. Tak vznikal tvar skoro každé písničky. Nahrávalo se obvykle naživo, já do studia přicházel většinou odpoledne a rovnou to s nimi zpíval. A některé věci v téhle „živelné“ podobě zůstaly, už jsem je nepřezpívával.

 

To znamená, že ve studiu Sono, kde jste točili, asi musela být pohoda.

Tak zvukaři Pavel Karlík a Milan Cimfe jsou zkušení chlapi, kamarádští, a to se do atmosféry odrazilo velmi pozitivně. Pro mě je vždycky studio dost stres, protože člověk po sobě přece jen zanechává nějakou „hudební stopu“, pak to vyjde a už se s tím nedá nic dělat. Ale tady to všechno probíhalo v naprostém klidu. K té jistotě a fajn atmosféře samozřejmě zásadně přispěli i muzikanti, Petr Ostrouchov, Pepa Štěpánek, Matěj Belko, Martin Novák a další.

 

Album Jednou tě potkám je textově z velké části hodně osobní, myslím, že to pozná i člověk, který toho o tobě moc neví. Neměl jsi zábrany se takhle otevřít?

My jsme točili takovým systémem, že jsme měli třeba tři nahrávací frekvence po sobě a pak další dvě třeba až za čtrnáct dní. Takže se natáčení roztáhlo na nějaké čtyři, pět měsíců, ale bylo to hodně rozfázované. Nejdřív se dělaly moje písničky, s mými texty. Já je vždycky psal jen tak víceméně na doplnění, nikdy jsem si o nich nemyslel, že jsou bůhvíjak výrazné. Kromě toho jsem měl ještě zhudebněného Františka Gellnera „Kočky mňoukaly na střeše“ a text pana Zvěřiny „Slovanské tance“. A Petr přinesl písničku „Věštkyně“ s textem svého kamaráda Tomáše Belka. A tak jsme si říkali, že by to chtělo ještě nějakou poezii. A protože Petr Ostrouchov je velmi poctivý a když si něco usmyslí, tak se tomu fakt věnuje, šel do svého oblíbeného knihkupectví, kde skoupil hromadu básnických sbírek, ze kterých vybral myslím asi sedm nebo osm textů, ze kterých jsme vybrali čtyři: Jiřího Ortena, Bohuslava Reynka, Jana Skácela a Václava Hraběte. Šlo o to, abych je mohl zpívat ve svém věku, přece jenom jsem tu desku točil ve dvaasedmdesáti letech, takže třeba básnička o tom, jak jsem se čerstvě zamiloval by asi působila trochu srandovně – i když jinak jsou děvčata samozřejmě príma téma. No, a ty čtyři vybrané básničky pak Petr zhudebnil stejným způsobem, jakým to dělám já, tedy jen kytara a zpěv, a kluci s Petrem to ve studiu zaranžovali. A že to album působí jako hodně osobní? Já myslím, že to je dobře. Já mám tyhle věci rád i u svých oblíbených bluesmanů, když si přeložíš jejich texty, jsou to vlastně taková vyprávění. 

 

V červnu roku 2019 ses „vrátil na Letnou“. Mám tím na mysli tvoji účast na demonstraci organizovanou Milionem chvilek pro demokracii. Jakou zprávu podle tebe tyhle demonstrace dávají? Někteří lidé říkají, že jejich slabinou je „přesvědčování přesvědčených“, že jim chybí přesah, díky němuž by se myšlenky, které na nich zazní, dostaly k lidem, které je potřeba oslovit, aby se v téhle zemi něco změnilo.

To je dost komplikované téma. Jsem si jist, že ty demonstrace smysl mají. Prostě proto, že pan prezident a pan premiér předvádějí věci, které jsou jejich úřadů nedůstojné, a kdyby takové demonstrace nebyly, budou si myslet, že to nikomu nevadí. Je třeba, aby si uvědomili, že je tady určitá část národa, byť třeba menší než polovina, která s jejich jednáním nesouhlasí. Skvělé na tom je i to, že se na Letnou sjeli lidé ze všech koutů republiky, že to není jenom nějaká „Pražská kavárna“.

 

Vedoucí politici se zaštiťují výsledky svobodných voleb, které je na jejich místa vynesly.

Já samozřejmě volby respektuju. Ale nemůžou si myslet, že se po volbách zhasne a oni si v té tmě budou moci dělat, co chtějí. To prostě nejde.

 

V souvislosti s videoklipem k písničce „Jednou“ ses kdesi nechal slyšet, že až když ses v něm viděl, uvědomil sis naplno svůj věk…

Tak to víš, když si jdeš normálně po ulici, máš pocit, že to je pohodička. Ale když jsem viděl, jak se v tom klipu ve skutečnosti belhám, fakt jsem si řekl: „No ty brďo, já jsem fakt starej chlap…“

 

Zajímalo by mě, jestli má stáří nějaké výhody.

Člověče, nevím. S oblibou říkám, že stáří není pro zbabělce. Ale výhody? Ale jo. Můžu například jezdit tramvají zadarmo. Když jsem na procházce, můžu si kdekoli sednout na tramvaj, aniž bych musel myslet na to, kde si koupím lístek nebo jestli mám u sebe mobil. A někteří lidé mě dokonce pouštějí sednout, v tom si myslím že to není s mladou generací tak špatné, jak se někdy říká. Ale upřímně řečeno, jiná výhoda stáří mě nenapadá…

 

Co třeba něco jako dosažení určité moudrosti, která bývá s vyšším věkem spojována?

Hele, to nevím, to musejí posoudit jiní, ale jestli se já sám cítím moudrý, to fakt neumím říct. Určitě jsem tolerantnější, než jsem býval, nemám takové ty černobílé názory. Když to budu parafrázovat na fotbal, už nejsem tak vášnivý fanoušek Sparty a když dobře zahraje Slavie, dovedu to ocenit. Zároveň ale musím dodat, že tolerance se nerovná rozplizlost názorů a v zásadních věcech je potřeba neztratit jasný postoj.

 

Už několikrát jsme zmínili písničku „Jednou“, která se dá vnímat mimo jiné jako setkání se smrtí. Přemýšlíš o tom, že to všechno jednou skončí?

Ten text Václava Hraběte mě opravdu zasáhl a rád jsem ho nazpíval. Ale rozhodně nemůžu říct, že bych nějak frekventovaně myslel na to, že „jednou mě potká“. Naopak jsem rád, že život plyne, jak plyne, byť v trošku pomalejším tempu. Momentálně se cítím víceméně uzdravený, i když samozřejmě chronický zánět průdušek nevyléčíš nikdy. Nicméně můžu fungovat a koncerty za pomoci medikace odzpívám tak, že snad ani není poznat, že jsem v nějakém problému. Ale pochopitelně si uvědomuju, že každý příběh jednou skončí. Ostatně, někdy si o tom povídám i se svojí milovanou manželkou Evou. Že bych měl pro jistotu takzvaně „uspořádat svoje věci“. Ale že bych se nějak dekadentně vyžíval v myšlenkách na to, že jednou umřu, to fakt ne. Dokážu se radovat i z malých příjemných chvilek.

 

Tím albem jsi vstoupil do pro sebe úplně neznámé situace, poprvé jsi točil s externím producentem, poprvé tě doprovázeli úplně jiní muzikanti, než se kterými běžně koncertuješ. A reakce byly jednoznačně pozitivní. Nakoplo tě to nějak?

No, „nakoplo“ mě to, ale v uvozovkách, protože to přišlo přece jen trošku pozdě. Zvládám už jen čtyři koncerty měsíčně. Když vyprodáme s ETC… nějaký klub, na tom celkem není nic zvláštního, ale když jsme například hráli společný koncert s Michalem Prokopem v Hradci Králové, bylo tam patnáct set lidí. Po skončení se přišla paní pořadatelka zeptat, jestli budu podepisovat, tak jsem řekl že jo, protože jsem zvyklý, že vždycky přijde pár lidí do šatny. Ale ona mi tam postavila stolek a já podepisoval tři čtvrtě hodiny! To jsem snad nikdy předtím nezažil... A víš, co je na tom zajímavé? Že to byla generace tak mezi třicítkou a padesátkou. A byla mezi nimi i mladá děvčata. Takže spokojenost.

 

Nicméně do toho všeho najednou přišel koronavirus. Byl jsi nominovaný v šesti kategoriích na Cenu Anděl, měl jsi domluvené koncerty s kapelou Petra Ostrouchova na několika velkých letních festivalech. To všechno vzalo zasvé. Jak jsi tu nejhorší koronavirovou dobu na jaře 2020 prožíval?

Já měl už od ledna takovou lehkou zdravotní dovolenou. A když do toho v březnu vlítl covid, byl jsem docela v klidu. Neměl jsem koncerty, nebyl stres, takže mi bylo dobře, doma jsem si četl, občas jsem se šel s rouškou projít. Jednou jsem takhle přišel povzbuzen procházkou v parku a jednou Plzní v kelímku domů, řádně si umyl ruce a roušku dal vyvařit do hrnce. Dostal jsem ale nápad a sedl si v pokoji k iPadu a začal psát tenhle text:

 

V tašce jen léky, placatku rumu,

půlku chleba a jednu zralou blumu

jsem důchodce, sotva se domů sunu.

 

Z nonstopu vycházím, nad hlavou božskou Lunu,

na pivo už nemám, stejně vážím tunu

jsem důchodce, sotva se domů sunu.

 

Ref.:

Krok sun krok v rytmu rokenrolu

zblajznu tu úžasnou tmavě modrou blumu.

Krok sun krok v rytmu rokenrolu,

v tašce se natřásá placatka rumu.

 

Tak se jen usmívám tomu svému umu

bloumat po Letný popíjet doušky rumu,

jsem důchodce, sotva se domů sunu.

 

Ref.:

Krok sun krok v rytmu rokenrolu

vydechuju oder blumy a rumu.

Krok sun krok v rytmu rokenrolu

ve sklepě mám schovanou nevybuchlou pumu.

Krok sun krok v rytmu rokenrolu,

ještě mám chleba, dnes hlady neuhynu.

Krok sun krok v rytmu rokenrolu,

výbušnin se nebojím ale cítím závan plynu...


 

 

Když jsem tohle spontánně dopsal a došel k závěru, že bohužel nejsem dobrej textař, šel jsem do kuchyně pro další pivo a ucítil šílenej smrad. Pak mi to došlo. Odklopil jsem poklici, rouška žhnula, polil jsem ji vodou, jen to zasyčelo. Trochu v panice jsem začal otvírat okna včetně dveří do chodby. Pak přiběhla dcera Barunka, která bydlí o dvě patra výše, s křikem, že někde hoří. Jo, psát bluesový texty není žádná sranda...

 

Nicméně jsi věkem i svými zdravotními patáliemi vlastně „cílovka“ koronaviru. Neměl jsi strach, že onemocníš?

Trošku jo, to přiznávám, ale mám dojem, že větší obavy měla rodina. Já už chtěl jít aspoň na nákup do Billy, sám si tam vybrat nějakou dobrou kořalku nebo dobré víno, ale vždycky přišel Adam a nekompromisně řekl, že mu mám napsat, co chci, a že mi to přinese. Postupem času se to naštěstí rozvolnilo, hospody otevřely okénka, takže si člověk mohl dojít aspoň na pivo do kelímku. A tak jsem se stal typickým důchodcem, který chodí do parku na lavičku a klábosí se sousedy. Ale jak říkám, byl jsem v klidu. Vlastně mi to naopak docela pomohlo, protože jsem si odpočinul.

Ondřej Bezr, vyd. Galén 2021

misik_bezr
 

 

Článok patrí k časopisu: