Xindl X: Je jen na nás, jestli se necháme spotřebovat

Před pár měsíci mi jeden můj známý poslal odkaz na klip na YouTube. Mrknul jsem na to a přeposlal to asi třem dalším věkově spřízněným bardům s komentářem: „tito nás převálcují“. Klip není vlastně klipem, je to jen vystřižený živý vstup písničkáře Ondřeje Ládka alias Xindla X z Událostí v kultuře na ČT2. Uvádí to fešná moderátorka a on, jen se španělkou, jakoby svou píseň Anděl o sexu a manipulaci zpíval jen pro ni. Suverénně a věrohodně. Viděl a slyšel jsem jej poprvé, sledoval jsem jeho hbité prsty na strunách a říkal si, ten to má v ruce. Dodatečně jsem se dozvídal, že nespadl z nebe, že nejde o žádného nováčka. Ondřej je spoluautorem námětu a scénáře prvních 15 dílů televizního seriálu Comeback, pro který složil i pár písní. Napsal také scénář k filmu Restart a jednu divadelní hru. Psal pro soukromé televize, pracoval pro reklamní agenturu, ale muzika u něj jasně vede. Neváhá koncertovat i dvacetkrát do měsíce. Poté, co v roce 2007 vyhrál soutěž Česko hledá písničku, v roce 2008 nasbíral folkové body na festivalech Zahrada a Porta a natočil s kapelou album nazvané „Návod ke čtení manuálu“ nominované na cenu Anděl, tento folkový rapper prostě frčí. K popularitě mu prý hodně pomohl profil na Bandzone, a to především od chvíle, kdy své jméno nahradil pseudonymem Xindl X. Prozradil také, že jeho hudební vývoj byl poznamenán hudbymilovnými a hudebně vzdělanými ženami v jeho rodině, mámou počínaje a přes babičky, prababičkami konče. On sám začal hrát na kytaru v deseti letech, muziku začal skládat ve dvanácti a české texty píše od šestnácti let poté, co upustil od pokusů v angličtině. Když se na jeho koncertě rozhlédnete, mladé krásky mezi dvacítkou a třicítkou jsou viditelně v převaze a jak vím z důvěryhodných pramenů, jeho koncert se stává oblíbeným cílem nájezdů dámských jízd.
 

Xindl
Xindl na Portě

Xindl X měl být původně názvem kapely, ale stal se z něj i tvůj pseudonym. V písních, které jsem poslouchal, někdy nemusí být jasná ta hranice, kdy jdeš s kůží na trh nebo fabuluješ.
Myslím, že je důležité pohybovat se právě na té hraně. Je jasné, že lidé vědí, že v textech občas fabuluji a že občas zpívám o svém životě, ale bez té permanentní nejistoty, kdy se zpovídám a kdy si vymýšlím, by to kapku ztratilo šťávu.

Píseň Cool v plotě jistě není o tobě, ale třicítka, to je často věk prvního ohlédnutí. Co vidíš?
Na první ohled si říkám, že jeden film v kinech, jeden seriál v televizi a jedna celkem úspěšná deska není úplně špatné skóre, ale přesto mám pocit, že jsem toho nestihl spoustu, co jsem stihnout měl. Přece jen se říká: „postav dům, zasaď strom, vychovej syna“ a myslím, že na té teorii, že by člověk měl svůj život rozvíjet rovnoměrně v několika sférách najednou, něco bude. A já se obávám, že některé sféry jsem celkem zanedbával. 

Jak tak občas poslouchám, někteří naši zpěváci a písničkáři zřejmě ze samé touhy prorazit „venku“ zpívají v angličtině a zbavují se velké výhody oslovit domácí publikum v jeho mateřštině. Zdá se, že ty věříš v sílu slova a podle tvých slov je verbální výpověď pro tebe dokonce důležitější?
Mám spoustu oblíbených zahraničních kapel, u nichž dodnes nevím, o čem zpívají. Česky zpívající kapely to u mě mají těžší, protože pokud mají blbý text, tak se přes to nepřenesu, byť by hudba byla sebelepší. U mé tvorby kladu větší důraz na texty než na hudbu. Texty vznikají dřív, hudba je jen obléká do kabátu, který jim bude co nejvíc slušet na veřejnosti. Nebylo to tak vždycky, dřív jsem texty psal jen tak, aby byly libozvučné a hudbu moc nerušily, a v průběhu času jsem na ně dával čím dál větší důraz, až jsem se dopracoval současnému stavu. Ale kdo ví, třeba k tomu za čas budu přistupovat zase jinak...

Nedávno jsem si položil sám pro sebe otázku, kde jsou ti noví Dylanové? Co bys řekl tomu, kdybych tě pasoval na jednoho z aspirantů na českého Boba Dylana dnešních dnů? 
Jakože kluk z židovský rodiny, co vystupuje pod falešným jménem, neumí pořádně ani hrát ani zpívat, ale přesto udělá díru do světa, protože zpívá o tom, o čem ostatní v lepším případě jenom tlachají po kavárnách? Až na ten poslední bod to celkem sedí. O ten poslední bod se opatrně pokouším, ale i tak si myslím, že na takový srovnání je ještě dvacet let (nebo deset elpíček) čas. Možná se mi povedla první deska, ale to se může povýst kdekomu. Ale jen málokdo vydrží bejt stále aktuální a objevnej a nezkazí se. Tak uvidíme…

Posledních dvacet let, které pro tebe byly časem dospívání a zrání, vidí generace tvých otců jako jisté zklamání z velkých očekávání. Nakolik se tě to týká? 
Podle mě těch posledních dvacet let nebyl zdaleka takový průser. Možná by byla poučná cesta strojem času do minulosti, do totalitních dob, aby si lidi uvědomili, že na tom teď nejsou zas tak zle. Myslím, že si v podstatě nemáme na co stěžovat. Máme možnost volby a svět máme takový, jaký si ho uděláme. Už je jen na nás, jestli se necháme spotřebovat spotřebním způsobem života nebo ne. Doba není zlá, jenom náš přístup k ní nám může pěkně zavařit.

Tvá slovní zásoba je nepřehlédnutelná. Co máš načteno, co máš vystudováno?
Studoval jsem scenáristiku na FAMU a před tím jsem chvíli koketoval s Bohemistikou, ale utekl jsem naštěstí dřív, než mi stihli češtinu znechutit. I když coby propagátor českých textů nemám moc načtené české autory. Mezi moje oblíbence patří Chuck Palahniuk, Haruki Murakami, Tim Robbins a v poslední době jsem si hodně oblíbil Michalea Chabona. 
Nebojíš se, že se v tom tvém vodopádu slov něco ztratí?
Myslím, že není důležité předat každé slovo. Spíš jde o to, zanechat celkový dojem. A když ten dojem je takový, že člověk má potřebu pochytat všechny slovíčka, aspoň ho to donutí pustit si píseň znova, případně jít na koncert znova – takže na té vodopádovosti jedině vydělám.

Kolik lidí z deseti, podle tebe, poslouchá texty?
Myslím, že když je ta píseň v rodném jazyce, poslouchá všech deset. Otázka ale je, kolik z nich o tom textu přemýšlí… I když i v tomto ohledu bych optimisticky tipoval nadpoloviční většinu (čili pět a půl).

Jak se ti líbí a žije v Praze?
Líbí se mi žít ve velkoměstě. Neumím si představit, že bych žil někde, kde bych si každý večer nemohl vybírat z X koncertů, divadel a kin a kde by byl problém najít bar, kde mají otevřeno až do rána. Ale chybí mi tu moře. Snad sem časem nějaké nainstalují.

O kolik víc je ženami obletován Xindl X než byl Ondřej Ládek?
Můj kamarád měl teorii, že ty nejlepší holky vždycky skončí s tím největším xindlem. Negativní hrdinové holt táhnou. Ale Xindl X se zas tak moc obletovat nenechá. Nemohl by pak přiznat, že ve skutečnosti není Xindlem, ale Ondřejem. A to by ho nebavilo.

Se svou bývalou skupinou Já a brácha jste natočili album s názvem „Generace mužů vychovanejch ženama“. Narážíš tím sloganem na nadměrnou feminizaci školství u nás?
To byl odkaz na jednu pasáž z Palahniukova Klubu rváčů, ke se mluví o generací dětí z rozvedených rodin, o klucích, co vyrostli bez mužského vzoru a co od té doby ten vzor stále hledají a místo reality ho nacházejí jen na televizních obrazovkách, což je kapku deformuje. Myslím, že většina lidí z mého okolí jsou příslušníky této generace.

Všiml jsem si, že jsi obstojný kytarista. Umíš Gm7b5? Jak se udržuješ ve formě?
Dost možná ten akord v nějaké písničce mám, ale nevím, že se tak jmenuje. Skládám intuitivně. Buď podle sluchu hledám k melodii akordy, co by se mi líbily, nebo začínám od akordů, které hezky vypadají na hmatníku a k nim pak lovím melodie. Jak se který z akordů jmenuje, bych si sice asi uměl odvodit, ale zatím pro něco takového nebyl důvod. A ve formě se neudržuju prakticky vůbec. Ono těch dvacet koncertů měsíčně mně udržuje ve formě i proti mé vůli.

Máš svého guru?
No jasně. Xindla.

Podle chrakteristiky má tvá muzika z poloviny taneční kořeny. Já mám rád valčík, myslíš, že si na tvém koncertě zatančím?
Preferuji sudé rytmy, protože na ty liché se špatně rapuje. Ale poslední dobou, když lidé na koncertech pořád chtěli Anděla, natrénoval jsem píseň Anděl od Kelly Family – a jí valčíková forma velice sluší.

Cituji z textu z tvého blogu: „Ale já se nebojím nepochopení,“ konejšil ji, „Bojím se naopak toho, že bys mne pochopila. Umělec musí zůstat nepochopen, jinak se začne podbízet veřejnosti a ztratí svou individualitu.“ Tak jak to s tebou je doopravdy, bojíš se víc nepochopení nebo pochopení?
Já už jsem individualitu dávno ztratil, když jsem se stal Xindlem, takže se nebojím ničeho a jsem v klidu.

V jedné recenzi na tvé první album, jinak jasně kladné, jsem si na závěr přečetl – „jen tu desku prosím chraňte před dětmi“. Řekneš něco na svou obranu? Něco o nějaké hranici?
Často jsem svou desku bránil, že ty písně jsou přeci o životě a že jen ať se děti poučí, o čem ten život je. Ale když teď na jednom festivalu si pětileté děti zpívaly Anděla, přišlo mi to trochu moc. Já sám bych svým dětem tuhle desku do určitého věku nepustil. Nejde o vulgarismy – ty stejně uslyší od spolužáků ve školce, kdekoli, v televizi, i venku na ulici. Spíš jde o obsahy těch písní. Zpívat si o kariérismu a o sexu bez lásky v pěti letech mi nepřijde úplně ok. 

Na koncertech už hraješ písně z připravované desky. Kdy bude a co bys o ní chtěl říct?
Mám asi patnáct písní, ze kterých chci tak dvanáct na desku vybrat. Momentálně pracujeme na aranžích. Zbývá dodělat rytmiku asi ke čtyřem písním a saxofony skoro ke všem. Pak je ještě potřeba vymyslet, do kterých písní přizveme nějaké hostující nástroje. Rád bych, aby deska tak ze dvou třetin odpovídala tomu, jak písně můžete slyšet na koncertě, a ta další třetina aby představila písně v odlišném světle a ve zcela odlišných aranžích. Doufám, že do studia vyrazíme v lednu, ale zatím těžko říct, kdy desku vypustíme ven.

KAREL MARKYTÁN

Článok patrí k časopisu: