PŘÍBĚH PRAŽSKÉHO POPMUSEA 1998-2015 * I s malým hercem se dá hrát velké divadlo

 

 

 

 

V Evropě existují velké muzejní expozice věnované historii populární hudby. Rock'n'Pop Museum v německém Gronau, Rock'n' roll Hall Of Fame v Nashvillu, Rockheim v norském Trondheimu, Swedish Music Hall Of Fame ve Stockholmu. Jedno takové – v porovnání s předešlými kapesní – existuje i uprostřed Evropy. Jedná se o pražském Popmuseum, zatím (zatím!) jediné svého druhu ve střední Evropě.

 

 

NA POČÁTKU BYL BIGBÍT

 

Kořeny Popmusea leží při natáčení dvaačtyřcetidílného dokumentárního cyklu České televize o historii českého a slovenského rocku. Tehdy si někteří členové realizačního týmu položili otázku „co se vším tím materiálem, který se podařilo nasbírat“?

 

Na podzim 1998 se nezávazné plkání v různých pohostinských zařízeních přetavilo v činy. Založili jsme občanské sdružení Muzeum a archiv populární hudby (okrašlovací spolky, které přijdou po nás, nechť umístí pamětní desku na Vinárnu U Sudu, Vodičkova ulice, Praha 1) a začali hledat prostory pro sídlo a výstavní expozici. Nakonec nás osud zavál do suterénu budovy Umělecké besedy na Malé Straně, ano, tam, kde v dubnu 1927 Voskovec a Werich uvedli premiéru Vest pocket revue.

 

Březen 2000. Otvíráme! Večírek zdařilý, projevy střídmé, mezi pozvanými různé staré páky tuzemského rocku a popu včetně některých těžko uvěřitelných zjevů (pamětníci dodnes vzpomínají legendárního zvukaře Binnyho Lána, který dorazil s živou kavkou na rameni). Měli jsme stálou expozici s názvem Bigbít, kterou jsme se hlásili ke kořenům a nejmilejší hudbě našich srdcí, otevřeno šest dní v týdnu, velké plány a, upřímně řečeno, i velké oči.

 

Realita nás o rok později přinutila k omezení otvírací doby a pak i k obtížnému sousedství s novým spolunájemníkem – a současným obyvatelem prostoru – Divadlem na Prádle. Úvahy, co dál, rázně ovlivnily pražské povodně v roce 2002. „Skutečnost předčila ta nejčernější očekávání,“  referovali jsme, když nás statik po čtyřech dnech pustil do budovy. „Dřevěné obklady, stropy a podlahy jsou v kontejneru, časopisy a knihy z depozitáře vyhozeny...“ Škody byly obrovské, budoucnost nejistá, myslím ale, že nás to docela semknulo. Pak nám pomohl povodňový grant hlavního města Prahy a Národní muzeum, které nám nabídlo depozitář ve svém areálu v Horních Počernicích.

 

Popmuseum v exilu

 

Když jsme se ze všech těch katastrof otřepali, začali jsme hledat nový domov. Ve starém Popmuseu jsme spolupořádali koncerty: když ho vzala voda, přesunuli jsme je do klubu Vagon na Národní třídě, na druhé straně řeky. Asi po roce nás napadlo doprovázet koncerty výstavou na stěnách klubu. Bylo to sice omezené, bylo to spíš takové nástěnkářství, ale zase jsme něco dělali.

 

Souběžně jsme jezdili po možných lokalitách, ve kterých jsme mohli rozbít stan. Některé byly dost neuvěřitelné: vzpomínám na sídlištní kulturák v Ládví, ohyzdný sklep v Dejvicích nebo místnost v zámku (!) v Přerově nad Labem (!!). Pak se na scéně objevil Unijazz, kamarádi, spolek záslužný a zapálený pro svou věc. Ten dostal do pronájmu dům U kaštanu na Břevnově, ten, ve kterém v roce 1878 vznikla Česko-slovanská strana sociálně demokratická. Pozval nás tam a my si vybrali přízemní krcálek, čerstvě vyklizený jakýmsi folklórním souborem. Oproti strategicky výhodné Malé straně to byla periferie, nová expozice oproti té staré kapesní, ale byli jsme rádi: tahle část Prahy má své kouzlo a byli jsme zase někde doma.

 

A takhle je to na Břevnově se vším

 

Otevřeli jsme v září 2005 výstavou Zabte ho, je to kritik, o proměnách domácí hudební publicistiky. A už jsme tam zůstali, k dispozici podle otvírací doby a mimo ní na objednávku, s výjimkou prázdnin. Rytmus výstav se ustavil na třech-čtyřech do roka v Kaštanu, nechali jsme si i expozici ve Vagonu a občas hostujeme mimo Prahu. Otvírací dobu jsme přizpůsobili svým možnostem: Popmuseum je spolek typu „bavíme se po práci“, s malým realizačním týmem a pár brigádníky a s rozpočtem, který je v porovnání s kamennými institucemi spíš pro zasmání. Od toho se odvíjí i naše sbírková a akviziční činnost (i když se nám podařilo převzít některé větší pozůstalosti či sbírkové celky, jako například po zpěváku Karlu Zichovi či novináři Vladimíru Vlasákovi, které pozvolna, když je čas, zpracováváme)

Nestěžujeme si, ale zároveň si zbytečně nevyskakujeme a nespřádáme velikášské plány.

 

Zde některé naše výstavní počiny: výstavy o Vladimíru Mišíkovi, Jiřím Schelingerovi či Petru Novákovi, ale i Karlu Krautgartnerovi či Vlachovi. Dvoudílná výstava o českém folku od počátků až do listopadu 1989. Výstavy o českém a slovenském punku a metalu, či nové vlně. O pražských hudebních klubech devadesátých let. Vernisáže výstav bývají většinou spojeny s koncerty v sále Unijazzu v prvním patře našeho vigwamu: za ta léta se tu vystřídala pestrá směska vzácných hostí od Už jsme doma po Ivana Mládka. Večírky to bývají povedené, někdy s těžko uvěřitelnými vrcholy: jako jeden za všechny vzpomínáme na „čtvrteční chvilku metalové poezie“, pásmo z vybraných textů českých a slovenských metalových kapel. 

 

Postupem času začaly být některé naše výstavy „poptávány“, a my se tak představili v dalších městech naší milené otčiny: Brně, Březnici, Písku, Varnsdorfu, Uherském Hradišti... takto Popmuseum hostovalo v říjnu 2008 i na výstavě Slovenského národného múzea Ako sme žili? - Slovensko v 20. storočí.

 

Poptávka rostla i po našich sbírkách a, řekněme, know-how. Podíleli jsme se například na výstavách Českého muzea hudby a Národního muzea (výstavy Beatlemánie, Peníze, Hudba a politika), monumentálním projektu Pope smoked dope/Papež kouřil hašiš o hudebním designu 60. let, či výstavě výtvarníka Petra Síse Vždy připraven. V současnosti chystáme stálou expozici věnovanou populární hudbě do Retromusea v Chebu. Větší či menší měrou jsme vstoupili do některých filmových a televizních projektů z minulosti populární hudby (Fenomén Underground, Hvězdy za železnou oponou, Šedá zóna, nově vznikající cyklus PopStory). Dlouho funguje spolupráce Popmusea s vědeckými institucemi (Ústav soudobých dějin Akademie věd ČR, Ústav pro studium totalitních režimů), jeho fotoarchiv využívají redakce různých periodik a nakladatelství.

 

Popmuseum je malé. Spolek spojený potřebou zachovat kus naší minulosti, která výrazně ovlivňovala naše životy. Zisk ani sláva z jeho usilování nekouká, ale je to velice zábavné a osvěžující počínání. Ostatně, jak se říká v jednom českém úsloví, „i s malým hercem se dá hrát velké divadlo“.

 

Radek Diestler

(autor, vysloužilý hudební publicista, je zakládajícím členem a dokumentátorem Popmusea)