Peter Kenneth Frampton, sedmdesátiletý britský skladatel, kytarista, producent a TV herec, jenž se proslavil v kapelách Humble Pie a The Herd, vydal letos v dubnu album cover verzí v instrumentální podobě. Frampton říká, že jsou to jeho oblíbené skladby, jež v něm navodily určité emoce. Album „PF Forgets the Words“ nahrál ve svém nashvillském studiu Phenix a to ještě před Covidem.
Frampton doposud vydal 16 studiových alb, 3 živáky a 7 kompilací. Se svým posledním albem „All Blues“ (2019) se dokonce držel patnáct týdnů na špici bluesového žebříčku Billboardu.
Při hraní na novém albu se prezentuje se svojí oblíbenou kytarou „Phenix“ Les Paul Custom, ročník 1954, jež se někde zatoulala při letecké nehodě v roce 1980 a byla mu navrácena po více jak třiceti letech. Album volně navazuje na „Fingerprints“ z roku 2007, za něž Frampton obdržel cenu Grammy, coby nejlepší rockové instrumentální album toho roku.
Na recenzovaném albu má Frampton konečně možnost naplno ukázat své úžasné kytarové umění, jež mnohdy hlavně při živém hraní překrývaly jeho vokály s použitím vocodéru.
PF své inspirace na albu žánrově rozdělil mezi funk, pop, rock, soul a jazz.
Hned při úvodní funkové skladbě „If You Want Me To Stay“, od skupiny Sly And the Family Stone, je posluchači jasné, že se jedná o kytarovou pochoutku.
Je zde trochu patrný vliv Santany ve vedení tónu a způsobu sólování. Frampton však nelovil jen v hudební historii, ale sáhl také po skupině Radiohead. V jejich skladbě „Reckoner“, z alba „Rainbows“ (2007), hraje jemně, uvolněně a s citem. Netlačí na pilu a užívá si hudební vynalézavosti Thoma Yorka a spol. K jazzu tíhne Frampton zase v poctě velikánu mezi baskytaristy, Jaco Pastoriusovi, ve skladbě s názvem „Dreamland“, v níž se snaží přiblížit se svou kytarou baskytarovým partům. Ve skladbě „Avalon“, od Roxy Music, dává PF plně vyniknout nádherné melodii Briana Ferryho, ze které čiší atmosféra klidu a pohody.
George Harrison si Framptona jednou přizval do Abbey Road, aby s ním natočil mj. také „Isn’t It A Pity“, která vyšla na trojalbu „All Things Must Pass“ (1970). Ta melodie i vzpomínka mu učarovala, a tak rozhodla o výběru také této skladby. Na svém novém albu se PF snaží napodobit Harrisonův zpěv a kytaru, jenže po svém. Po skladbách v pomalém, či středním tempu je příjemným osvěžením slyšet pořádné rockové riffy ve vypalovačce „Are You Gonna Go My Way“ od Lenny Kravitze. Framptonova kytara je zde tak expresívní, že není ani potřeba slov.
Nejdelší skladba alba (7:04) pochází z repertoáru jeho spolužáka, Davida Bowieho, jehož také učil Framptonův otec na umělecké škole. Zádumčivá melodie v „Loving the Alien“ a Framptonova kytara, co zpívá a zároveň pohladí na duši, patří k tomu nejlepšímu na tomto albu cover verzí.
Doprovodná kapela se decentně drží v pozadí, přitom tvoří významnou složku celé hudební mozaiky. Celé album má soulový feeling, i když některé aranže by potřebovaly provzdušnit. Frampton však dává do hraní své srdce a jeho hraní na kytaru jakoby vyzpívalo slova písní v jeho citlivém a bravurním sólování.
Frampton začal hrát na kytaru, když slyšel instrumentálky britské skupiny Shadows a byl uhranut.
Dá se říci, že na albu „PF Forgets the Words“ možná Frampton zapomněl na slova, ale rozhodně nezapomněl hrát na kytaru. Odvedl skvělou práci.
* * * *
MILAN POLÁČEK