MICHAL PROKOP & FRAMUS FIVE * Mohlo by to bejt nebe… (recenzia CD)

prokop

 

Napsat, že Michal Prokop zraje jako víno by bylo klišé. On je totiž jako archivní víno. Umělec neobyčejných kvalit, jehož hudební „výpěstky“ s nadšením a netrpělivě očekávají jak fanoušci, tak odborníci. Čekání je většinou dlouhé (devět dlouhých let od posledního alba „Sto roků na cestě“), ale stojí zato.

O to víc si ho vychutnáme, tak jako jeho poslední počin, „Mohlo by to bejt nebe…”  , jímž se Prokop symbolicky vrátil k vydavatelství Supraphon, které mu už v roce 1967 vydalo prvotinu „Blues In Soul“. Jeho vývoj zaznamenal posun od převzatých písní zpívaných anglicky přes rockově-kainarovské „Město ER“, popové a keltsky laděné písně až po časté výlety do hájemství jazzu, soulu a především blues. Michal Prokop svojí zaujatostí a odhodlaností najít ten pravý „sound“ u nás nemá rovného. Kdo kromě něj a možná Mišíka je dnes v ČR schopný vydat tak nadupanou a přesvědčivou desku s civilními texty ze života, s písněmi sršícími energií, s hlasem, jenž působí přirozeně a bezprostředně a kterému se dá věřit každé slovo?

  Už úvodní píseň „Nebe anebo cesta do pekel“, je malou univerzitou blues-rocku na český způsob. Kvílivá kytara Pavla Marcela, jenž zaskakoval při nahrávání za zdravotně indisponovaného Luboše Andršta, Prokopova důrazná foukačka, sugestivní dechová sekce, honky tonk piáno a také nápadité housle Jana Hrubého. Mnohde by jeden myslel, že poslouchá cizí blues a pak začne Hrubý ozvláštňovat písně svými houslovými party a jsme doma. 

   Michal Prokop však také umí vokálně zjemnit svůj projev a zazpívat s citem, jako v Andrštově jazzem políbené melodii s textem Pavla Šruta, „So Long“, s podtitulem „Variace na Leonarda Cohena“. Andršt, jenž píseň také zaranžoval, předvádí na akustickou kytaru svoji virtuozitu a ukazuje, že mu nejsou cizí ani rytmy flamenka.

Kapela Framus Five používá dechy už odedávna a kromě svých kmenových hráčů na saxofony (Jiří Šíma) a trubku (Roman Němec) dokreslovali hutný zvuk dechů ještě hosté Jan Šatca (trombón), Michal Žáček (sopránsaxofón) a Jiří Šindelář (barytonsaxofón). Ten správný zvuk dokreslují také hammondky Jana Kačírka v písních „Prstoklad“ a „Pomoz mi“. Při té druhé se vyloupne vzpomínka na skvělého britského kytaristu Garyho Moora, barvou i dlouhými tóny Marcelovy kytary. Je to skvělá bluesovka s barevnými dechy, se zaujatým soulem v projevu Michala Prokopa a s výborným podkresem Hrubého houslí.

   Celkově se na albu sešlo třináct písní, sedm melodií dodal Prokop, dalšími přispěli Andršt, Skoumal, Hrubý anebo Martin Němec z Precedensu.

K písni „Hoří Notre Dame“ si Němec napsal také text o dnešní nejistotě kdekoliv ve světě. Prokop píseň zpívá expresívně a Marcelova kytara s Hrubého houslemi vytvářejí v druhé časti písně dramatické vyvrcholení jakoby evokující chaotické scény při požáru katedrály.

   Prokopova tvorba, to jsou návraty k ověřeným spolupracovíkům, jako např. Luboš Andršt, Jan Hrubý či básník Jiří Žáček nebo jakými byli dnes už zesnulí Pavel Šrut, Petr Skoumal, Zdeněk Rytíř aj. Prokop při skládání spoléhá také na objevy, zejména textařů, jako jsou Milan Šašek, Michal Bulíř nebo Tomáš Roreček.

   Bulířův nostalgický text ozvláštnil Prokopovu melodii v písni „Libeňská”  , s hravou kytarou Pavla Marcela, přiznávkami dechů a smutnými houslemi Jana Hrubého. Dívčí sbory a zejména nadžezlá trubka Romana Němce skvěle dotváří atmosféru. 

   Žánrově a aranžérsky pestré album obsahuje také Skoumalovu melodii v rytmu reggae, „Last Minute Man“, s textem z odkazu Pavla Šruta. Ani tady nejde o čisté jamajské reggae, dechařské laufy a hlavně elektrifikované housle Jana Hrubého, saxofón a elektrická kytara ukazují spíše do srdce Evropy.

   Jiří Žáček napsal vlastenecky laděný text „Má vlast“ na Prokopovu melodii. Ten píseň v aranžmá Luboše Andršta obohatil kousavou foukací harmonikou. Šlapavá a rockově nabuzená Andrštova melodie „Neříkej“, s textem Zdeňka Rytíře, patří k těm nejlepším peckám na albu. Michal Pavlíček si v ní zahrál na elektrickou kytaru a jeho sólování je špičkové, vkusně ho doplňuje Jan Hrubý na housle. Džezově laděný „Deštník“ hezky swinguje, dechy jsou v symbióze s houslemi. Milá je připomínka zakomponované písně Yesterday od Beatles.

    Bonus „Svět naruby“, Ježka, Voskovce a Wericha, byla kdysi Prokopovou první česky zpívanou rozhlasovou nahrávkou za husákovské normalizace. Nově ji zaranžoval Luboš Andršt a text je hodně aktuální i v dnešní době.

   Na albu „Mohlo by to bejt nebe…” se mísí americké hudební žánry, jako rock, R&B, blues, jazz a soul s českou nápaditostí a profesionalitou všech zúčastněných. Prokop se kromě skládání, zpěvu a hraní na foukačce také podílel na aranžování, produkování a sleeve-notu alba.

   Tohle dílko tipuji na album roku. Má všech pět P a taky pět hvězdiček.

*****

MILAN POLÁČEK

 

Článok patrí k časopisu: