STEVEN WILSON * To The Bone (recenzia CD)

wilson_to_the_bone

 

Deskou „To The Bone“ představil Steven Wilson prozatím své asi nejrozmanitější, dalo by se tvrdit žánrově nejbarevnější album. Zatímco deska sdílí podobnost s těmi předchozími, duchem se vrací do 80. let minulého století a Wilson ji svým citem a progresivním přístupem posouvá do 21. století. Album jako celek zní masivně, odklání se od čistě progresivního rocku a vstupuje do relativně neznámé oblasti, kde v kombinaci psychedelie a rocku s elektronikou vytváří vzrušující zážitek. Wilson sám tvrdí, že na této nahrávce byl hodně ovlivněn Kate Bush a Tears for Fears. A je to zde slyšet.

K tanci vyzývá „Permenating“, bezpochyby ve Wilsonově tvorbě svým způsobem unikátní skladba. Na melancholické „Blank Tapes“ a truchlivé „Pariah“ hostuje izraelská zpěvačka Ninet Tayeb, která spolu se Stevem vytváří naprosto nezapomenutelný duet. Nahrávka jakoby procházela spektrem žánrů a experimentů s dynamikou. Další host – Sophie Hunger – doprovází Wilsona v „Song of I“, který tepe rytmikou připomínající tvorbu Massive Attack. Následně se přidává hoboj a celý song graduje smyčcovým kvartetem v kombinaci monotónního syntezátoru a hutných kytar. Tato skladba by se naprosto hodila někam do druhé poloviny v tvorbě Porcupine Tree. Na „Refuge“ se dokonale ukazuje, jak zásadní na albu byl každý z muzikantů. Po velmi efektivní vyvrcholení přichází sólový úsek napříč několika nástroji, následuje vcelku logické zklidnění, které nechává vyniknout velmi neotřelému partu s foukací harmonikou. V případě „The Same Asylum As Before“ si nelze nepřipomenout album „The Incident“ od Porcupine Tree. Tento song by se velice dobře dal umístit někde vedle „Time Flies“ nebo „I Drive The Hearse“ ze zmíněné desky. Vedle toho písně „Detonation“ a „People Who Eat Darkness“ působí naopak dlouze, složitě a především temně. „Song of Unborn“ je ambientní, silná balada, která uzavírá celou desku.

Steven Wilson se snaží povzbudit budoucí generace. Snaží se oslovit širší publikum deskou, která se zabývá různými lidskými tématy. V mnoha ohledech je to album, které si může vychutnat každý. Ukazuje, že je stejně působivé udělat efektní popovou píseň, stejně jako progresivní rockový epos. Wilson dokazuje, že se umělec může věnovat i nezmapovaným hudebním vodám, a to dokonce i 30 let zpětně od své kariéry. A může to znít ambiciózně a mohutně. Steven Wilson je progresivní hudebník, který pojem „progresivní“ opět posouvá na další úroveň, to vše s naprosto delikátním citem pro vše, co tvoří.

****

 

PAVEL VANTUCH

 

Článok patrí k časopisu: