Americká rocková kapela Styx, pocházející z Chicaga, vznikla v roce 1972 a už skoro 50 let oblažuje posluchače svými exkurzemi do progresívní odnože rockového žánru. Podobně jako např. Kansas, Journey, Foreigner či Boston nezůstali jen u náročnějších kompozic, ale postupně se z komerčních důvodů dopracovali k popovějším a kratším písním, jež se hojně hrály v Top 40 rádiích. Tyhle kapely tvořily hudbu přístupnou masám, a proto se jim někdy říká „prog-rock lite“, tedy něco jako komerčnější odnož progresívního rocku.
V podobném duchu natočila skupina Styx i své nejnovější album „Crash Of the Crown“, jež vyšlo čtyři roky po vydání posledního nosiče, „The Mission“, a je celkově sedmnácté v pořadí studiových alb. Patnáct písní vzniklo ještě v předkovidovém období a velkou roli při skládání, produkování a nahrávání měl také příležitostný člen souboru, Will Evanovich, jenž také vypomohl hrou na kytaru, klávesy a perkuse. Nahrávalo se v loňském roce ve studiu Tommy Shawa, mezi nezbytným testováním a karanténami. Shaw se ke kapele Styx připojil v roce 1975 a od té doby je hybnou pákou jako hlavní kytarista, skladatel a frontman. Když se z kapely odporoučel zpěvák a skladatel Dennis DeYoung, jenž tlačil Styx více do teatrálního projevu a hudební pompéznosti, nic nestálo Shawovi v cestě k průraznějšímu repertoáru.
Poslední album ukazuje obě tváře a tak typický styxovský sound 70. let je ke slyšení hned v úvodní skladbě „The Fight For Our Lives“. A i když členové Styx někde tvrdili, že jsou ve svých světonázorech neutrální, mnohé texty tomu nenasvědčují: „nevzdáme to/tuhle naši hru vyhrajeme a sklidíme za ni cenu/jen vpřed/nikdo nám dnes nestojí v cestě…“, je jak z budovatelských plakátů 50. let 20. století. K tomu tradičnějšímu zvuku bych přiřadil též energií nabitou skladbu „Common Ground“, s harmoniemi jak od C, S, N & Y nebo píseň „To Those“, s mohutným zvukem kláves, grandiózním aranžmá a vrstvenými vokály. Jenže celkový dojem je patos a pompa. Naštěstí je deska pestrá, neboť Styx na ní nabízejí také jednoduché a prosté popěvky, jako je „Our Wonderful Lives“, s radostně optimistickou náladou a švitořivou trubkou či barevně proměnlivou skladbu „Long Live the King“, instrumentálně vynalézavou a s kytarovým riffem na elektrickou dvanáctistrunku. Úžasné a mnohovrstevnaté vokály provázejí skoro všechny skladby alba. Píseň „A Monster“ je toho příkladem. Styx jsou především rockovou partou a žahavá kytara Jamese „J.Y.“ Younga jako by v této skladbě oživila zašlou slávu kapely. Ta na albu nabízí taktéž balady, jako „Sound the Alarm“ s akustickým intrem, hammondkami a s textem o naději zazpívaným Shawem a klávesákem Lawrencem Gowanem, jenž přispěl k „retro“ zvuku také hrou na minimoog a mellotron, kromě již zmíněných varhan Hammond B3. K těm pomalejším věcem se dá zařadit také „Coming Out the Other Side“ s piánem a sitárem.
Je zajímavé, že nejsilnější je Styx tam, kde se snaží propojit různé vlivy s vlastní nápaditostí. Je libo trochu rockové opery se skoro pinkfloydovským úvodem a rogerwatersovským přednesem? To je „Hold Back the Darkness“, jedna z nejlepších písní alba. Titulní „Crash of the Crown“ se změnami rytmu, zase čerpá z odkazu Queen. Gowan tu zní jako Mercury a kromě Gowana se při zpěvu střídali také Young a Shaw. Dva kratičké předěly s orchestrální hudbou mohou působit trochu jako vata a závěr alba, skladba „Stream“, zase dělá dojem psychedelicky neodolatelného snového „tripu“.
Styx na novém albu dokazují, že vždy měli vyvinutý smysl pro silnou melodii a jejich kompozice nepostrádají tvrdé rockové riffy, jež kontrastují s akustickou kytarou, varhany a synťáky zase s piánem. Nálady písní oscilují mezi výbušným rockem, hladivými pasážemi progresívního rocku až po rockové balady. Co opravdu funguje na novém albu Styx, je osvědčený recept prog-rocku 70. let ochucený o současný moderní zvuk.
MILAN POLÁČEK