Vladimír Merta: Janáček jako spojení dávné vzpomínky a současného blouznění (rozhovor)

merta
 

Její pastorkyně (1904), Káťa Kabanová (1921), Příhody lišky Bystroušky (1923), Věc Macropulos (1925), to sú asi najznámejšie opery z pera jedného zo štvorice najvýznamnejších českých hudobných skladateľov klasickej hudby (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů). Spojenie Leoša Janáčka a „protestného speváka“ Mertu sa na prvý dojem javí trochu neobvyklé, nie však celkom náhodné. Dá sa predpokladať, že k plánovanému priesečníku ciest oboch legiend na pódiu tohtoročných jarných Konvergencií viedla dlhšia cesta...

 

V čom vás Janáček ovplyvnil vo vzťahu vlastného poňatia a pretvárania ľudovej piesne?

Jako kluk jsem kamarádil se synem pana učitele Doležala, vytáhlého čahouna, který byl průvodcem všech alotrií mého dětství. Rodina vlastnila dva pohřební vozy, stály místo aut v jejich rozlehlé garáži. Jednou jsme vzali dva statné valachy na plavení v Ostravici. Bez sedel jsme dojeli k řece, koně nás neposlouchali a nořili se s řičením do vln, a my se je marně snažili přimět k návratu. Pan učitel nás seřezal. Z Frýdku – Místku jsme jezdili na dámských kolech po okolí. Nemohli jsme minout divokou scenérii Hukvaldského hradu. Tehdy jsem asi poprvé nejasně pocítil podivné spojení kouzla kraje a písně, líbezné krásy a temné přítomnosti smrti. Později u nás v Praze přespával. Jako výrazný baryton slavného Sboru moravských učitelů zpíval janáčkovské úpravy Moravských národních písní, ale i zhudebnění Bezručových slavných básní. Okouzlil mě jejich svobodomyslný projev. Janáček Bartošovým sběrům dodal písně z Lašska, pořídil k nim klavírní doprovod, i když sám tvrdil, že nejkrásnější podání spočívá v prostém zpěvu bez doprovodu. Jako bytostný cholerik neodolal fascinaci jejich skryté harmonie, tolik blízké Bartókovi. Janáček žil na zlomu epochy– zažil ještě Nietzcheho, Wagnera, Dvořáka, národní obrození a střet s modernitou, freudovské hlubiny. Bolestně pocítil trýzeň tragické smrti i vzepětí tvůrčích sil, jaké nenalézáme v české hudbě. Spojil doznívání romantismu s rodící se atonalitou vídeňské školy, nedbal na dobové konvence. Šel neomylně za vnitřním tepem svého srdce. Osvojil si k tomu uzpůsobený úzus moravské češtiny. Jeho novotvary „sčasovky“, pojetí rytmu a agogiky, slavné jsou jeho pokusy zaregistrovat je pomocí mastné tužky v políčku běžící kamery. Jedním slovem: byl to náš první bluesman.  

 

Ako vznikol nápad účinkovať na festivale venovanom Janáčkovi, kto ho inicioval a s akým očakávaním?

Jako vždy jsem byl postaven před objednávku (jak se tomu říká). Pořadatelé Janáčkovského festivalu mě oslovili. Obávám se, že jejich očekávání napůl zklamu a napůl vyplním. Doufal jsem, že mi pomůže Jana Lewitová, kterou jsem doprovázel během natáčení Moravských balad. Bohužel už nevystupuje. Srdnatě jsem se rozhodl vybrat tedy mužské písně. Zahraju písně z Janáčkem redigované Zemanovy sbírky, jak je mám v pocitové paměti ve znění horňáckých hudců a sborů. V doprovodu se budu držet své intuice. Vystřídám dvanáctku, elektrickou kytaru, loutnu, mandolu. Možná zahudu neuměle i na violu, snad abych ukázal, jak cítím hudecký grýf, tak zoufale nenapodobitelný folkovým drnkáním.

 

Z čoho sa bude skladať váš koncertný repertoár pre túto príležitosť? Čo z toho bude premiéra a čo máte v repertoári už dlhšie?

Občas zahraju jednu dvě písně v kontextu mých vlastních pokusů o současnou podobu doprovodu. Vnímám svůj podíl na folkové tradici v drzém překračování zažitých mezí, daných nezadržitelným procesem gentrifikace folkloru, jistého zplanění samotné role zpěváka, odsouzeného opakovat zlozvyky, infikované hudebním průmyslem.  A v jedné - dvou písních rád využiju improvizovaného doprovodu mých mladších kolegů, violoncellisty a harmonikáře...

 

Janáčkova „nápěvková teória“ sa netýkala len ľudovej hudby, ale i každodenných, zdanlivo banálnych situácií. Má aj vaše psychologické nastavenie – ktorého priemetom do výrazu a intonácie reči či spevu sa v nej Janáček zaoberal – nejaký vplyv ako impulz na tvorbu vlastných piesní, alebo u vás s ním nemusí vôbec súvisieť?

Janáček byl nejen lyrický autor srdceryvných kvartet, heroicko-epických oper, ale i expresionalistický dramatik, teoretik, pedagog, glosátor, hybatel i nesmiřitelný kritik konvencí. Jeho „nápěvková teorie“ je spíš plodem janáčkologů. Jistě, zapisoval si typické zpěvné intonace prodavaček na trzích v Brně i na Valašsku. Přetavil je ale do jedinečného tvaru, kolísajícího mezi volnou impresí a dramatického výkřiku zejména v operách. Dodnes naslouchám nepřekonatelně jedinečné Pastorkyni paní Beňačkové z dosud nepřekonané nahrávky Supraphonu. Útržkovitá zpěvnost, umění náznaku jeho typických ne-árií, melos jeho dramatického vyprávění se musely vrýt do paměti začínajícího folkaře, beznadějně uvízlého mezi bluesovou tradicí a jejím dylanovským přesahem.

 

Dalo by sa niečo podobné vystopovať aj v niektorých vašich piesňach?

Z nevědomí se objevují v „Harmonii“, „Bratrství jediného podpisu“, „Astrologovi“, „Písmenkové lásce“. Vědomě bych se k Janáčkovi nepřirovnal ani náhodou. Ale stejně mu neunikneš, i kdybys chtěl.

 

U koho v českej, prípadne slovenskej folkovej, resp. vážno-hudobnej či alternatívnej scéne cítite jeho echo?

Janáček stmeluje racionalitu české povahy se slovenskou líbezností, měkkostí jazyka a jistou ledabylostí, která zaručuje schopnost přetavit dědictví, přenést je transgeneračně přes pěnu dní. Nepřekonatelně vyložil jeho vklad Godár s Bittovou na skvostném provedení Škampova kvarteta. Ozvuky a následníci? Máliková, Hmlisto, Homolová, Lewitová, Voňková, Linhart, vzdáleně jistě i Varga, Dlhé diely, Kirschnerová, co já vím... Srdcervoucí výkřiky Pašijových Plastiků... Niklovy nedostižné variace na balkánský brač, Pavlicovy poučené výlety do prehistorie Proglasu... Kotíkovy zaumné kompozie, Nejtkův Agon...

 

Aj vy sám nachádzate inšpiráciu vo folklóre, moravskom (slovenskom, cigánskom, židovskom...). Ako by ste definovali tú esenciu, ktorá pre vás predstavuje živú vodu – potešenie z vlastnej interpretácie, alebo aj inšpiráciu pre vlastnú tvorbu.

Neokázale patetický lidový zpěv je pružnou trampolínou, na které se vydovádí každý. Někde nad ní se vznášejí mé skromné variace na věčná témata lásky, života a smrti. Jejich temná velebnost je něco, co nás spojuje s utrpením, které tak výsostně čistým způsobem promlouvá přes hrany věků.

 

Čo by ste vyzdvihli zo svojej tvorby za posledné obdobie (nie len hudobnej) a na čom práve pracujete/čo chystáte?

V jednom tahu jsem si nahrál všechny nezhudebněné texty, je to víc než deset hodin melodramatického obrazu stárnutí s písní, které čeká každého jako neodvolatelné vábení konce. Melodie se pohybují v širokém okruhu ruské romance, cikánského pláče, arteficielní aleatoriky a obyčejného folkového vykrádání bluesových a country motivů. Vrací se mi věčná otázka: lze vůbec ještě něco přidat ke kombinaci oněch dvanácti černobílých klapek na klávesnici? Odpověď vlaje ve větru.

 

Ste spokojný s voľbou nového českého prezidenta? V čom mu držíte palce, čo od neho očakávate a čoho by sa mal vyvarovať?

Čekáš janáčkovskou odpověď? Popravdě jsem srdcem volil ženu, snad abych se jí z davu anonymních voličů poklonil, dodal trochu odvahy za její kuráž postavit se mužské dominanci, která sžírá českou scénu. Věděl jsem, že ve druhém kole musím podpořit pana generála, neuvěřitelně aktivního důchodce, který se vynořil jako jediný přijatelný kandidát. Po dlouhé době cítím velké spojení pozitivních sil národa. Jeho múzický zjev, slovní projev a neokázalá hrdost je uhrančivá. Dokázal přeměnit kampaň v jedno přítomně lidské vyznání, shrnul naše očekávání. Věřím pevně, že sama sebe nezklame.

 

Na čo by ste sa Janáčka spýtali, keby ste sa s ním mohli stretnúť?

Pivo nebo víno? Očekávám, že by se blbé otázce vyhnul s bezručovským „slivovica“. A v duchu bych si neodpustil malou jízlivost: co vás, mistře, na sklonku života, po tolika ztrátách a nálezech, fascinovalo na Vaší platonicky horoucí, celý vesmír objímající lásce ke Kamile? Tuším dobře, že na otázky lásky nejsou odpovědi, co svět světem stojí. Ale věčně si je budeme klást.

 

MARTIN CHROBÁK a JÚLIUS FUJAK

Foto Marian Jaslovský

 

 

Článok patrí k časopisu: