Americká rocková kapela Greta Van Fleet z Michiganu vydala v dubnu 2021 své druhé a dlouho očekávané album, „The Battle At Garden’s Gate“. Za devět let své existence to dotáhla ze špinavých klubů Detroitu až k ocenění souškou Grammy za nejlepší rockové album, a to za dvoj-EP „From the Fires“ (2017). Kapelu tvoří tři bratři Kiszkovi (jméno pochází z polsko-litevského šlechtického rodu), Josh, zpěv, kytarista Jake, basák Sam a bubeník Danny Wagner. Jejich první regulérní album, „Anthem Of the Peaceful Army“ (2018), je šouplo do škatulky hard-rock a kapela si vysloužila od publicistů nelichotivou nadávku zeppelinovských plagiátorů, kterou se to hemží také v recenzích nového alba. Takový rozptyl v hodnocení se hned tak nevidí (NME 2 hvězdičky, Rolling Stone 3, The Guardian 3, guitar.com 3, Kerrang 4, Loudersound 4, Spill 4 atd.), od zatracení až po chválu téměř za vše. Autor této recenze se domnívá, že pravda je někde uprostřed. Především si musíte zvyknout na hlas-cirkulárku, zpěváka Joshe, vysoko posazený a občas znějící, jako když se dítě-spratek dožaduje odebrané hračky. Vyje, kvílí, trylkuje a jeho hlas se vznáší do stratosférických výšin. Jeho falzet dokáže být pronikavý a jeho jekot drásavý, jak šmirgl papír. Joshovi bývá také často předhazováno, že napodobuje Roberta Planta, ale na novém albu mi přijde, že zní spíše jako Geddy Lee z Rush anebo jako Noddy Holder ze Slade, blahé paměti. Od dob Freddie Mercuryho však nebyl podle mně na scéně zpěvák, který dává do zpěvu tolik vášně a emocí.
Těch dvanáct písní je dosti nevyvážených. Perfektní otvírák „Heat Above“, začíná varhanním rejstříkem a Joshův hlas v průběhu skladby šplhá do závratných výšek i s nepatrným „jódlem“ při jeho hlasové „gymnastice“. Hned po ní následuje slabší číslo, píseň „My Way, Soon“, v níž GVF sice přitvrdila, ale kterou odrovná zcela banální text a píseň nezachrání ani výživné kytarové sólo oživující ducha Jimmyho Page.
Za nejlepší píseň alba považuji „Broken Bells“, rockovou baladu rozpínající se do epických šířek, se zajímavou mezihrou, střídáním temp a hudebních rovin. Úžasné kytarové sólo Jakea skladbu řádně ukotvuje. První půlka alba má, jak se zdá, kvalitnější nahrávky. K těm patří také „Built By Nations“ se zatěžkanými kytarovými riffy, ne nepodobnými slavné zeppelinovské písni „Black Dog“, kde bubeník Wagner křísí bonhamovské rytmy. Za zmínku stojí taktéž příspěvek k životnímu prostředí s názvem „Tears Of Rain“, s akustickou dvanáctistrunkou na úvod, nebo píseň „Age Of Machine“, jež vyšla také jako singl a která se temně a tísnivé valí jako mořské vlny. Skvělý je zde zpěv i kytara, jsou slyšet vlivy kapel jako Yes, jen ty abstraktní texty zarážejí jak v této písni, tak i v další jinak výborné skladbě , „Stardust Chords“, v níž se jejich alegoricko-mystická hatmatilka dá jen stěží rozklíčovat.
Zarputilý zpěvák Josh Kiszka by občas potřeboval dát nohu z plynu a zazpívat s citem, jako se mu to poměrně daří v „Light My Love“, pomalejší písni o lásce.
Greta Van Fleet zní často příliš bombasticky a pompézně, jako v „Barbarians“ s wah-wah kvákadlem na úvod nebo v závěrečné, skoro devítiminutové „The Weight Of Dreams“ s rockově hutným kytarovým sólováním Jakea, jenž jako by se snažil kritikům dokázat, že Greta Van Fleet není jen tak ledajaká kapela.
Ve skupině platí pravidlo, že se nikdo nebude předvádět na úkor ostatních a toho se členové GVF drží. Ano, vypůjčují si dozajista a hojně od kapel 70. let, ale podobně se inspirovali u amerických bluesmenů Led Zeppelin, The Rolling Stones nebo Eric Clapton.
Z nahrávek prýští syrová energie a hudební výkony muzikantů jsou špičkové. Album produkoval uznávaný Greg Kurstin (Foo Fighters, P. McCartney, Adele). GFV však prozatím zabředli do „sedmdesátek“ a taky prog-rocku se všemi jejími neduhy: vágními texty a prapodivnými názvy písní („Stardust Chords“, „Age Of machine“ atd.).
Občas to drhne, ale nedá se jim upřít snaha zaplnit mezeru po kapelách, co hrávaly „classic rock“. Chybí jim nadhled a lehkost, ale jsou to stále mladí kluci přes dvacet a mají potenciál jednou se zapsat do historie rocku.
* * * 1/2
MILAN POLÁČEK